28/05/10 - Je tomu dnes přesně 55 let, kdy funkci prezidenta milánského Internazionale opustil třináct let vládnoucí šéf Carlo Rinaldo Masseroni, na jehož pozici byl nově zvolen petrolejový magnát Angelo Moratti. Ono jméno Moratti přitom v dějinách klubu zdaleka nezazní naposledy, vždyť Angelův syn, Massimo, je prezidentem dodnes, jeho syn Angelomario pak působí na pozici viceprezidenta.

Unikátní rodinné propojení, počátkem se datující právě k 28. 5.1955 v souvislosti s jinými světovými velkokluby takřka nemá obdoby. Snad jen v nenáviděném Juventusu se o podobně rodinný podnik stará zámožná rodina Agnelliů, šéfů Fiatu.

Když Angelo Moratti nahrazoval Masseroniho a usedal do křesla vskutku ostře sledovaného, bylo předem jasné, že jeho úloha nebude snadná. Masseroni sice nebýval výraznou osobností Morattiho formátu, přesto uměl být i přísný, o čemž své ví například kouč Alfredo Foni (dřívější vynikající obránce), jenž Nerazzurri v letech ´53 a ´54 dovedl ke dvěma Scudettům v řadě. Pod Foniho vedením za Velkého Hada hrávaly hvězdy typu Nyerse, Lorenziho, Armana, nebo Skoglunda, nahradit tato jména a miláčky San Sira nebylo zdaleka jednoduché. Moratti ovšem disponoval vlastním zcela jedinečným konceptem, jímž se chtěl vyrovnat v Evropě dominantně panujícímu Realu Madrid.

Jak to bývá, každý nově příchozí šéf si sebou přivádí vlastní lidi, jímž věří a stejně tak to udělal Angelo. V první řadě si do funkce sportovního vedoucího a bezkonkurenčního znalce calciomercata vybral Itala Allodiho, protřelého experta, jehož přehled v hráčských kádrech neměl obdoby. Allodiho geniální odhad na vhodné typy hráčů a na ideální složení týmu působily jako základ budoucího úspěchu. Jako kouč byl roku 1960 získán věhlasný stratég Helenio Herrera, pro své tvrdé tréninkové metody novináři zván Diktátor. K Herrerovi a Allodimu poté roku 1963 přibyl ještě mladý advokát Peppino Prisco, proslulá legenda Interu, která ve funkci viceprezidenta mužstva vydržela neuvěřitelných 38 let, až do své smrti roku 2001! Peppinova sláva byla a je taková, že se o něm dodnes zpívá v klubové hymně, Curva Nord speciálně pro svého idola vytvořila hned několik chorálů, které i dnes znívají zaplněnou Meazzou.

Realizační tým bychom tedy měli, nyní ještě protagonisté sportovní. Za kapitána si nesmlouvavý Herrera zvolil uznávaného Armanda Picchiho, kterého vytáhnul z klubového průměru Serie A a konečně talentovanému obránci nabídl šanci. Picchi dostal úlohu volného hráče, libera, odkud své spoluhráče vedl vstříc vítězstvím. Mezi třemi tyčemi nejdříve slavného Giorgia Ghezziho nahradil Lorenzo Buffon (strýc Giagluigiho), aby vzápětí dorazil ten pravý vyvolený - Giuliano Sarti. A protože mužstvo procházelo rozsáhlou generační obměnou na většině pozic, také obrana doznala výraznějších změn. Místo veteránů jako Attilio Giovannini nebo Fulvio Nesti přišli draví beci Tarcisio Burgnich, Aristide Guarneri a především Giacinto Facchetti. Někteří z hráčů vyrostli přímo v mládežnických akademiích klubu, například Facchettiho v Interu přijímal sám Giuseppe Meazza. Čtveřice Burgnich, Picchi, Guarneri, Facchetti posléze vytvořila možná nejkvalitnější defenzivní linii v historii italského fotbalu, překonat tyto borce působilo značné obtíže i těm nejlepším střelcům světa.

Do záložní řady si Herrera z Barcelony vyprosil čerstvého držitele Zlatého míče, geniálního tvůrce hry Luisita Suáreze Miramontese, který zaujal roli klíčového hráče ofenzivy. Na levé straně operoval talentovaný elegán Mario Corso, další z velikých Interistů, který na Meazze strávil úctyhodných 16 sezon! Vpravo kopal stále driblující nezastavitelný brazilský rychlík Jair da Costa, na poslední chvíli získaný místo předem domluvené megahvězdy Garrinchy.

Ten příběh je legendou. Angelo Moratti, Allodi a manažer Solti jeli do Jižní Ameriky pro Garrinchu, opěvovaného brilantního mistra světa z let ´58 a ´62, za něhož byl Moratti připraven nabídnout rekordní částku. Vše bylo připraveno, na poslední chvíli však jeden ze skautů radí Allodimu, ať ušetří peníze a koupí raději méně známého Jaira, jehož talent je údajně nadpozemský. Moratti nakonec svolil, na San Siro putoval skutečně Jair. Nutno dodat, že se jednalo o báječné rozhodnutí grémia Interu, neboť dost možná právě umění Jaira bylo klíčem pro bezvadně fungující catenaccio. Jair s Corsem byli na stranách fenomenální. Zatímco Corso byl fotbalový getleman a elegán, který hrával vždy s hlavou nahoře a rozdával přihrávky, Jair působil jako rozbuška. Svou unikátní akcelerací, ovládáním míče a rychlostí nedával spát stovkám obránců, když tyto dva ještě ke všemu doplnil božský Suárez, to byla panečku jízda! Záda trojici ofenzivních hvězd navíc kryl mladý štít Gianfarco Bedin.

O střelbu branek se po odchodu Angelilla v nejvyšší míře staral zbožňovaný miláček tifosi Sandro Mazzola, doplněný Angelem Domenghinim, Joaquinem Peirem, nebo Aureliem Milanim.

V tomto složení tedy Nerazzurri svým bájným catenacciem bojovali za černomodré barvy a své příznivce, v Itálii se jim dnes již neřekne jinak než La Grande Inter. Angelo Moratti klub dovedl ke dvěma titulům vítěze PMEZ, třem Scudettům a dvěma Interkontinentálním pohárům. Od té doby je Interisty zván Il Presidentissimo. Jeho syn Massimo v těch dobách jako dvacetiletý chlapec chodíval na každý trénink, učil se od slavného táty a snil o tom, že stejně jako Angelo, jednou klub povede sám.

Nu a rok se sešel s rokem a roku 1995 mužstvo skutečně přebírá Massimo Moratti, nahrazující ve funkci Ernesta Pellegriniho. Rodinná dynastie pokračuje a snad nikdy neskončí. Již nyní sedí na vedoucích pozicích Interu několik Massimových dětí i jiných příbuzných, jak známo – Morattiové patří ve své profesi ke špičce.

Jak se to zpívalo v Miláně? Ora e sempre Moratti Presidente – teď a navždy Moratti Prezident!

Autor: Tomáš Bojda

Zdroj: FCInterMilano.com