17/06/10 - Je tomu dnes přesně 37 let, co svůj poslední zápas za Inter odehrála legendární levá spojka či záložník klubu, Mario Corso. Rodák z Verony v černomodrém dresu Beneamaty odkopal dlouhých šestnáct sezon, během nichž se nesmazatelně zapsal do historie klubu jako jeden z největších fotbalistů, jaký kdy za Inter nastoupil.

Mariolino vynikal ojedinělou herní elegancí a invencí, z pozice levého křídla perfektně doplňoval středového Luise Suáreze a pravého Jaira, s nimiž tvořil neodmyslitelnou útočnou osu podporující věhlasného střelce Sandra Mazzolu. V týmu Helenia Herrery Corso zaujímal důležitou roli jednoho z tahounů, po odchodu Armanda Picchiho dokonce Mario dostal kapitánskou pásku a tři roky mužstvo vedl jako kapitán.

Corso je rodákem z romantické Verony, domova Romea a Julie, kde přišel na svět 25. srpna roku 1941. Na Stadio Giuseppe Meazza přitom přišel v pouhých šestnácti, to kouče týmu ještě dělával sám veliký Meazza. Mariův jedinečný talent byl brzy rozpoznán. Mimořádný přehled, rychlost, invence, přesná střela, týmovost (později pro H.H. tak důležitá….), to vše Corsa již v útlém věku katapultovalo do prvního týmu slavného Interu. Z mladičkého chlapce zde najednou byl kolega hvězd, závratná kariéra postupovala rychle.

V pouhých dvaceti byl Corso poprvé pozván do národního týmu, kde vydržel celkem deset let. V devatenácti dokázal v Serii A nasázet hned deset branek, nově příchozí Herrera neváhal nadaného rychlíka využít také pro své nově se rodící černomodré catenaccio. V něm byl Mario spolu s Jairem klíčový pro ony slavné, a soupeři tak nenáviděné, smrtící brejky, zakončované buď Mazzolou, nebo přímo jedním ze jmenovaných.

Na samém počátku 60. let se kromě Corsa do „A“ týmu prosadili také další mladíci jako Facchetti, Mazzola, Guarneri, Burgnich nebo později také Bedin. Tato parta mladých talentů přesně vyhovovala Herrerovým záměrům, božský Diktátor si byl velice dobře vědom toho, že s jakýmisi „starci“ by svůj náročný systém hrát nemohl. Přesto ani on sám dost možná nečekal, jakou mašinu na vítězství vytvoří. Corso z pozice levého křídla udivoval fanoušky, kteří jej milovali. Za Inter nasázel na záložníka úctyhodných 94 branek a dodnes drží desáté místo v historickém pořadí Interistů.

Jak známo, La Grande Inter v dobách své největší slávy dvakrát získal Pohár mistrů evropských zemí (´64, ´65), když ve finále zdolal Real Madrid, respektive Benfiku Lisabon. K tomu přidal rovněž dva triumfy v prestižním Interkontinentálním poháru, kde opakovaně pokořil jihoamerického šampiona Independiente. Z hlediska italské ligy to přitom nebylo o nic horší, Corso se ze Scudetta radoval hned čtyřikrát (´63, ´65, ´66, ´71). Il Serpente byl blízko i třetímu zlatu v PMEZ, roku 1972 však ve finále nesouhlas projevil Cruyffův Ajax, a tak Nerazzurri nezbylo než se spokojit s hořkým stříbrem.

Když Mariolino Corso roku 1973 opouštěl Milán, ohlížel se bezpochyby s hrdostí a dobrým pocitem. Jak by ne? Za Inter odehrál rovných 502 utkání, což jest výkon, který v dějinách klubu překonalo jen pět fotbalistů (Bergomi, Zanetti, Facchetti, Mazzola, Baresi). Mario říkal „addio“ a tifosi věděli, že odchází velký hráč. Fotbalista, který se nesmazatelně zapsal do srdcí milionů fanoušků nejen v Itálii.

Další hráčova cesta vedla do Janova, kde si ještě o dva roky prodloužil již tak grandiózní kariéru, aby následně ve čtyřiatřiceti pověsil kopačky na hřebík navždy. Tehdy ještě ovšem nikdo nevěděl, že se Mario do Interu znovu vrátí, a to jakožto trenér. Nejprve rok vedl Primaveru, následně jej prezident Pellegrini jmenoval hlavním koučem prvního týmu. Bohužel, žádná trofej se nekonala, ačkoli Nerazzurri disponovali více než kvalitním mužstvem.

V oficiálně sestaveném „Interu století“ Maria samozřejmě najdeme na tradiční levé straně zálohy…

Autor: Tomáš Bojda

Zdroj: FCInterMilano.com