08/07/10 - Na našich stránkách začínáme nový seriál. V šesti článcích přineseme výběr nejlepších hráčů, kteří kdy za Inter hráli. Pořadí je rozděleno podle postů. Těšit se tak kromě TOP 5 nejlepších brankářů můžete na střední obránce, krajní obránce, defenzivní záložníky, ofenzivní záložníky a útočníky.

1. Walter ZENGA

Asi jen těžko by kterýkoli Interista na první místo mezi gólmany uvedl jiné jméno. Walter Zenga se za svou bohatou kariéru stal zosobněním spolehlivosti, dokonalých reflexů a výtečné rozehrávky. Do Interu přišel roku 1982 jako náhrada za jiného, pomalu již odcházejícího velikána, Ivana Bordona. Mladý brankář svou dráhu nastartoval ve velkém stylu, takřka ihned po svém příchodu se stal stabilní jedničkou věhlasného klubu, svým typickým nezaměnitelným stylem válečníka dirigoval vynikající defenzivu Nerazzurri v čele s borci jako Bergomi a Ferri.

Úspěchy: Mistr Itálie 1988-89 Italský superpohár: 1989 Pohár UEFA: 1990-91, 1993-94 Ocenění: Podle IFFHS nejlepší brankář světa: 1989, 1990, 1991

Na Stadio Giuseppe Meazza Walter odkopal úctyhodných dvanáct sezon, během nichž nenechal nikoho na pochybách o tom, kdo byl největším gólmanem v dějinách Interu. Několikrát získal prestižní cenu pro nejlepšího brankáře světa, dlouhá léta byl oporou Squadry Azzurry. S Interem zaznamenal fantastickou rekordní sezonu 1988-89, v níž La Beneamata triumfovala s rekordním ziskem 58 bodů, když se za vítězství udílely pouze 2 body. Kromě toho Interisti se Zengou dvakrát zvítězili v Poháru UEFA, kde legendární černovlasý titán znovu exceloval. Díky svým dlouhodobě skvělým výkonům se Zenga navždy zařadil mezi italské gólmanské legendy, jakými byli a jsou Gianpiero Combi nebo Dino Zoff. San Siro opustil roku 1994, kdy jeho pozici převzal jiný král, Gianluca Pagliuca.

2. Giuliano SARTI

„Základem každého úspěchu je kvalitní brankář. Bez něj to zkrátka nejde“. Tak tato okřídlená věta opět dostoupila pravdy v případě epochálního panování La Grande Interu v 60. letech. Vskutku, Giuliano Sarti není natolik slavným jménem jako někteří jeho spoluhráči z nezapomenutelného týmu, přesto se jen obtížně můžeme dohadovat, kam až by Herrerovi chlapci došli, nebýt spolehlivé opory v podobě Sartiho.

Do Milána Sarti přišel roku 1963, dalo by se tak říci, že nasedal do již rozjetého vlaku. Helenio Herrera v těch dobách již catenaccio ordinoval v plné síle, stále to však ještě nebylo to zcela pravé ořechové. To odstartovalo právě s příchodem nové brankářské jedničky, která mezi černomodrými tyčemi nahradila rovněž slavného Lorenza Buffona (strýce Gianluigiho). Sarti přicházel jako poměrně zkušený hráč, před sebou navíc vídal mistry svého řemesla v čele s Picchim, takže by se chtělo říci, že zase tak náročnou roli nehrál. Zdání ovšem může klamat, Božský Herrera pozoroval mnohé zápasy, v nichž právě Sartiho kvalita rozhodovala o pravidelné nule v kolonce inkasovaných branek.

2 Poháry mistrů, 2 Interkoninentální poháry, 3 Scudetta a věčné místo ve zlatém nebi Interu – taková jest Sartiho bilance, coby opory Velkého Hada. Na legendy je nutno se ohlížet v pokleku…

3. Julio CÉSAR

Když do Interu roku 2005 přicházel, patrně ani sám nesnil o tom, že se mezi třemi tyčemi klubu udrží tak dlouho. Přece jen, přicházet jako náhrada za oblíbeného Tolda není legrace, chytat v mužstvu jako je Inter, pak už vůbec ne. Nyní již nesmrtelný Julione se však své role zhostil s grácií a suverenitou, která dodnes udivuje. Jeho pozice v týmu je neotřesitelná. Nastupuje takřka do všech utkání, snad jen v Coppa Italia jej trenéři občas nechají odpočinout. Jeho doménou je fantastický reflex a výborná hra nohama, možná ještě dopilovat práci ve vzduchu a máme zde bez nadsázky nového Zengu.

Právě César je jedním z klíčových bodů nové éry Interu, který prochází obdobím, jaké v klubových dějinách bylo jen jednou. 5 mistrovských Scudett v řadě a letos i Liga mistrů! K tomu několik triumfů v Italském poháru i Superpoháru. No není to exkluzivní bilance?

Juliův význam byl znát ve všech klíčových bojích letošní grandiózní černomodré sezony. Stačí vzpomenout na mimořádný zákrok proti Robbenově střele ve finále LM, nebo chycenou penaltu Ronaldinhovi v nezapomenutelném Derby della Madonnina z ledna letošního roku. Právě ono Derby nechť slouží jako nejlepší příklad nového La Grande Interu. V tom zápase se totiž plně projevila neuvěřitelná soudržnost a síla Nerazzurri, tedy znaky, které provázejí celou nynější zlatou epochu týmu. Stabilní jednička brazilské reprezentace již dávno patří mezi nesmrtelné Interisty, tifosi nyní mohou jen doufat, že v klubu vydrží co nejdéle. Ideálně, až do konce kariéry.

4. Giorgio GHEZZI

Jeho dráha je pozoruhodná tím, že se stal ikonou v obou milánských týmech. V Interu válel dlouhých sedm let (1951-58), aby poté odešel do konkurenčního AC Milán, kde ještě Rossoneri pomohl k premiérovému triumfu v Poháru mistrů. Navzdory tomuto těžko odpustitelnému „zaprodání se“ nemůžeme Giorgiovi upírat mimořádné kvality a přínos jak pro Inter, tak pro celý italský fotbal.

S Nerazzurri získal 2 Scudetta za sebou (´53, ´54), to mužstvo vedl proslulý Dr. Alfredo Foni. Famózní výběr Interu sice v těch dobách udivoval zejména jedinečnou ofenzivou (Lorenzi, Nyers, Skoglund…), avšak Ghezzi ve své svatyni býval neméně důležitým artiklem úspěchu. V defenzivě si výborně rozuměl s respektovaným kapitánem Attiliem Giovanninim, Foni mu navíc nesmírně věřil. Také Ghezziho zásluhou tedy Inter doslova zesměšnil Juventus, kterému uštědřil legendární výprask 6-0. Velká kariéra dnes již bohužel není tolik známa, ve své době však Giorgio konkurenci nacházel jen velmi nesnadno.

5. Ivano BORDON

Další ze snad nekonečné řady velkých italských brankářů. V Interu se o místo často přel s neméně kvalitním Lidem Vierim, byl to však Bordon, kdo působil jako stabilní člen základní sestavy. Do černomodrých řad jej roku 1970 přivedl prezident Ivanoe Fraizzoli, k mistrovskému titulu z ročníku 1970-71 ovšem Ivano ještě nikterak výrazně nepromluvil, jedničkou zatím byl Vieri.

To o rok později již Bordon spoluhráčům pomáhal až do finále Poháru mistrů evropských zemí, kde však nad síly svěřenců Giovanni Invernizziho byl Cruyffův Ajax Amsterdam. Vynikající mužstvo Interu, tehdy složené z ideální směsice zkušených pamětníků Velkého Interu (Facchetti, Burgnich, Mazzola, Corso, Jair) a mladších talentů (Boninsegna, Bertini, Bellugi) smutně doplatilo na pomalu se vzmáhající Juventus, jenž právě v 70. letech nastartoval svůj trhák v počtu italských ligových titulů. Nerazzurri sice měli tým více než kvalitní, co však z toho, když bíločerné peníze z Turína určovaly směr?

Bordon za Inter odkopal dlouhých třináct let, jeho loajalita ke klubovým barvám byla skutečně chvályhodná. V šatně se potkával s nepočítanými hvězdami, aniž si dlouho sám uvědomoval, že sám je hvězdou rozhodně ne menší.

Když pak k mužstvu přišel nový přísný trenér Eugenio Bersellini, Inter opět oslavil další Scudetto (1979-80). Před stále brilantním Bordonem běhali borci jako Baresi, Bini a Oriali, on se však pro sebe tak typicky soustředil pouze na vlastní výkony. Proslul neskutečně pohotovými reakcemi a výtečným čtením hry. Tifosi jej milovali pro jeho lásku ke klubovým barvám, Walter Zenga vskutku měl, na koho navazovat.

Autor: Tomáš Bojda

Zdroj: FCInterMilano.com