04/08/10 - Předposlední část našeho seriál z historie Interu nám představí nejlepší ofenzívní záložníky.

1.Luis SUÁREZ

Když roku 1960 Interu podepsal slavný trenérský mág Helenio Herrera, od počátku prohlašoval, že k dokonalosti svého catenaccia potřebuje Luise Suáreze, jehož vedl v Barceloně, odkud oba do Milána přišli. Angelo Moratti Herrerovi vyhověl a byť až rok po H.H., přesto Suáreze přivedl. Přestup tehdy znamenal jeden z nejdražších obchodů historie fotbalu, čas ovšem ukázal, že to byly dobře investované peníze.

Luisito přicházel jako hvězda první velikosti, rok před svým příchodem získal jako dosud jediný Španěl (!) prestižní Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy, s Barcou navíc dokráčel až do finále Poháru mistrů, přičemž z cesty poslal dokonce i jinak neomezeně vládnoucí Real Madrid. Suárez si v Barceloně báječně rozuměl s dalšími ofenzivními ikonami jako Kubala, Kocsis a Evaristo, zůstávalo otázkou, jak si povede v taktikou svázané Itálii a ne zrovna extra ofenzivním Interu.

Suárez však ukázal svou mimořádnou třídu. Pro hru týmu byl nepostradatelný. Ve středu pole dirigoval celý tým, skvěle si pomáhal s liberem Picchim, jenž mnohé přihrávky adresoval ze zadních pozic právě na Luisita. Když se poté do týmu začal prosazovat mladý Bedin, Suárez se přesunul na levou stranu, kde hrál jakousi spojku mezi zálohou a útokem. Mario Corso byl ostrý levý kraj, Suárez hrál z hloubi pole a uprostřed zářil zabiják Mazzola. Zprava vše doplňoval Jair, druhým útočníkem býval většinou Domenghini, Milani nebo Peiró. V tomto složení plném geniálních talentů Inter dokráčel ke svým největším úspěchům všech dob, soupeře válcoval jednoho po druhém, Suárez navíc španělskou reprezentaci dotáhl k triumfu na EURU 1964. V Interu byl obletovanou celebritou. Jeho vždy pečlivě dozadu sčesané vlasy byly značkou, stejně jako nezaměnitelný elegantní pohyb s míčem a hlavou vždy zdviženou nahoru.

Luisito těžil rovněž z toho, že byl cizinec, o něž je vždy (zvláště v době, kdy byly kvóty pro zahraniční hráče omezeny) mezi novináři i fanoušky zvýšený zájem. Klub opustil roku 1970, po devíti poctivých letech v černomodrém dresu. Odcházel unavený a opotřebovaný. Ztratil dřívější výbušnost a rychlost, která navíc nikdy nebyla jeho hlavní zbraní. On vždy využíval zvláště své jedinečné fotbalové myšlení a kreativitu, díky nim se na něj na San Siru nikdy nezapomene. Suárez má místo v nejlepší jedenáctce klubové historie předplacené na desetiletí dopředu.

2.Mario CORSO

Suárezův kolega z levé strany hřiště byl na rozdíl od Španěla vyloženým křídelním hráčem. Je sice faktem, že Corso s oblibou sbíhal do středu pole, odkud často uplatňoval svou silnou zbraň – technickou střelu – přesto jeho místo bylo rezervováno na levé postranní čáře. Ze sestavy jej nevytlačil nikdo po dlouhých 16 let. Celou tu dobu, mezi lety 1957 – 1973, Mariolino patřil k největším hvězdám Herrerova výběru. Vynikal mimořádnou herní elegancí a inteligencí. Kde jiní hráči udělali deset zbytečných kroků, tam Mario síly ušetřil. S míčem u nohy byl takřka nezastavitelný, na levé straně se skvěle doplňoval s dalším rychlíkem Facchettim.

Když z Interu odešel Velký kapitán Armando Picchi, byl to právě rodák z Verony, kdo po slavném obránci převzal kapitánskou pásku. Ve dvaceti si poprvé zahrál v azurovém dresu Itálie, v reprezentačním týmu vydržel deset let.

502, to je číslo, které najdeme v kolonce odehraných zápasů za Inter. Více zápasů v barvách Nerazzurri odkopala jen pětice fotbalistů. Corso do Milána přišel v pouhých 16 letech, brzy však pronikl do prvního týmu. Jako člen mládežnické akademie Interu se potkával s dlouholetými kamarády Facchettim a Mazzolou, s nimiž právě Mario tvoří trio věrných, kteří Interu zasvětili celý život. Je sice pravdou, že Corso si na rozdíl od obou jmenovaných na závěr kariéry ještě dva roky zahrál v Janově, tato epizodní role však nemůže popřít obrovskou dávku klubismu, kterou v sobě Mariolino nosí dodnes. V 80. letech dokonce klub vedl i jako trenér…

3.JAIR

Brazilský driblér byl jedním z největších přestupových zásahů v historii Interu. Léto roku 1962 probíhalo v plném proudu a proslulý nepřekonatelný znalec italského calciomercata ve službách Nerazzurri, sportovní ředitel Italo Allodi, manažer Solti a Il Presidentissimo Angelo Moratti, již měli dokonale připraven velkolepý přestup mimořádného Garrinchi z Botafoga. Garrincha totiž exceloval na světovém šampionátu v Chile, kde Selecao takřka pouze vlastními silami dovedl k obhajobě zlatých medailí. A jelikož Moratti měl peněz dost, nemělo být problémem Garrinchu z Brazílie vyfouknout. Situace však na poslední chvíli nabrala nečekaný obrat. Přestupový konzultant a skaut Interu pro Jižní Ameriku doporučil Morattimu, ať místo sice osvědčeného a nejlepšího, leč drahého Garrinchi, raději koupí mladého Jaira, jenž na zlatém chilském turnaji hrál rovněž. Onen skaut Morattimu vysvětloval, jaké kvality v Jairovi dřímají a že Herrerovi do systému se bude hodit přímo dokonale. Moratti nakonec souhlasil, ušetřil velké peníze za plánovaný rekordní transfer Garrinchi a podepsal neokoukaného Jaira.

Italští tifosi napjatě očekávali, co jim vysoký míčový kouzelník ukáže. Naštěstí pro Herreru a spol., vedení klubu zase jednou udělalo terno. Jair se ukázal jako fantastický fotbalista, klub v něm na 9 let získal famózního hráče, jednoho z klíčů ke zlaté epoše 60. let.

Jair da Costa se pohyboval na pravém křídle, kde těžil ze své nesmírné rychlosti a ohebnosti. Góly uměl dávat z téměř kterékoli pozice. Jeho matení tělem Garrinchu více než připomínalo, navíc ta rychlost…

Když Jair převzal přihrávku, okamžitě mířil k bráně. Žádné otáčení se nebo nahrávka dozadu, to Jair neznal. Jeho přímočarost a zabijácký instinkt byly neocenitelným materiálem, jaký do té doby Interu chyběl.

Herrera tak měl k dispozici snovou zálohu: zleva Corso, uprostřed Suárez, vpravo Jair. Trojice kouzelníků dodnes patří ke zlatému fondu Velkého Hada. Jair s Interem posbíral všechny již tolikrát skloňované úspěchy, jeho vítězná branka ve finále Poháru mistrů proti Benfice (1-0) navíc rozhodla o obhajobě nejprestižnější klubové trofeje Evropy.

4.Evaristo BECCALOSSI

Dnes již ne tolik známý, ve své době přesto obdivovaný mimořádně nadaný tvůrce hry byl jedním ze symbolů nové éry Interu z přelomu 70. a 80. let. Báječně si rozuměl se střelcem „Spillem“ Altobellim, jehož neúnavně zásoboval milimetrově přesnými přihrávkami. Sám zakončoval perfektně, vždy však raději přihrál, než vystřelil. Svou hrou evokoval pocit, že musí jít o hráče brazilského původu. S míčem si dělal, co chtěl, skvěle dribloval, vyžíval se ve fotbalových kulišárnách, s oblibou přihrával nejobtížnější možnou variantou, fotbalem se zkrátka bavil.

Beccalossi patřil ke klíčovým osobnostem týmu kouče Eugenia Berselliniho, který La Beneamatu dovedl ke Scudettu ze sezony 1979-80. Vynikající sestava Nerazzurri tehdy neměla výraznější slabiny. Brance kraloval Ivano Bordon, v obraně válel Bini, Beppe Baresi, Mozzini a Lele Oriali, v záloze se skvěle doplňovala trojice Pasinato, Beccalossi a Giampiero Marini, v útoku válel především Altobelli, doplněný Carlem Murarem a Casem. Tým s mimořádným potenciálem bohužel nevytěžil více, než jediné Scudetto a 2 triumfy v Coppa Italia, tifosi jej však přesto milovali.

Inter hrával poměrně pohledný fotbal, zvláště dvojice Beccalossi – Altobelli byla tím, na co se lidé těšívali týdny předem. Přes nepopiratelné kvality, Beccalossi si nikdy nezískal stabilní místo v národním týmu Itálie. Enzo Bearzot stavěl na jiných hráčích, a tak v záloze dostával přednost Marco Tardelli nebo římský Bruno Conti. Navzdory tomu Evaristo rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co kdy fanoušci na San Siru mohli sledovat.

5.Nicola BERTI

Veliký Interista a veliký hráč, to byl Nicola Berti. Z pamětí fanoušků nikdy nezmizí jeho bájné sólo přes půl hřiště proti Bayernu Mnichov, které populární Nicola zakončil přesnou trefou do německé sítě.

10 let hrával za černomodré barvy Interu, klubu pomohl k rekordnímu Scudettu ze sezony 1988-89, Italskému Superpoháru a opakovanému triumfu Poháru UEFA. V 90. letech byl Berti ozdobou Serie A a jedním z hráčů, na něž se diváci chodili dívat především. Skvěle si rozuměl s Matthäusem, Bianchim nebo Pizzim, když potom do Milána přišla holandská dvojice Bergkamp – Jonk, byl to právě druhý jmenovaný, který s Bertim výborně velel záložní řadě Interu.

Bertiho místo v sestavě bylo uprostřed záložní řady, odkud mohl dirigovat hru celého týmu. Kouč Trapattoni jej postavil po bok Matthäuse a Berti se staral především o ofenzivu týmu. Když měl den, dokázal vstřelit přímo znělkový gól, jako onen zmíněný parádní do sítě Bayernu. Tehdy Nicola převzal míč ještě před půlící čárou a už jej nikomu nepůjčil. „Bééérti, Bééérti, Bééérti…“, křičel televizní komentátor a Nicola s míčem vskutku doběhl skoro až za brankovou čáru. Kdyby se vyhlašovala černomodrá trefa století, Bertiho zásah by rozhodně obsadil čelní příčky.

Na Stadio Meazza zažil několik „vln příchodů“. Zahrál si s Matthäusem, Matteolim, Jonkem, Djorkaeffem i Zanettim. Vysoká postava, dlouhými kroky nezaměnitelný pohyb po hřišti a typicky zvednutá hlava byly Bertiho poznávacím znamením. Podobných hráčů dnes již bohužel mnoho nevídáme…

Autor: Tomáš Bojda

Zdroj: FCInterMilano.com