18/09/11 - Kvůli finančním fair play pravidlům zavedeným od UEFA musí Inter šetřit. V ideálním případě by se částka vynaložená na přestupy měla rovnat částce získané z prodaných hráčů. Pokud tomu tak není, musí si klub umět vydělat jinde. Jak si majitel Interu doposud v transferech vedl? Pojďme se podívat na hráče, které do Milána v průběhu více než 15 let přivedl, kolik ho to stálo a zda to mělo kýžený efekt. Na první pohled je zřejmé, ža daleko víc utratil, než z prodejů získal.

Období je to skutečně dlouhé a hráčů se v čermodrém dresu vystřídalo více než by se slušelo. Nejinak tomu bylo i s trenéry. Vše by se dalo rozdělit na několik fází. Nejdříve dvouleté seznamování s fotbalovým prostředím následované pětiletým pumpováním peněz do všeho, co by pro klub mohlo znamenat přínos. Pak čtyřleté vystřízlivění, které se proměnilo v umírněnější nakupování trvající do dnešních dní.

V roce 1995 převzal Moratti klub od Ernesta Pellegriniho. Měl sen, chtěl vybudovat stejně úspěšný tým, jako se to povedlo jeho otci Angelovi v 60.letech. Ze začátku byl v nákupech nesmělý a učil se. Už tehdy ale vydal na příchozí hráče více než získal z jejich prodeje. Přesto se mu po odchodu Bergkampa, Jonka a Pančeva podařilo na San Siro přivést slušné posily. Do týmu přišel Javier Zanetti, Roberto Carlos (klub se budoucí hvězdy zbytečně hned po prvním roce zbavil), Paul Ince (vydržel dva roky, stýskalo se mu po Anglii), Maurizio Ganz či Marco Branca, muž, který se paradoxně v klubu dnes o transfery stará. V mínusu byl klub po přestupovém období jen 10 milionů euro.

Transfery v eurech
Sezona	Prodeje	Nákupy	Rozdíl	Umístění v lize
1995-96	€15.9m	€26.8m	-€10.9m	7.
1996-97	€9.9m	€18.5m	-€8.6m	3.
1997-98	€15.6m	€68.1m	-€52.6m	2.
1998-99	€6.1m	€41.9m	-€35.8m	8.
1999-00	€8.6m	€112.7m	-€104.1m	4.
2000-01	€37.5m	€90.6m	-€53.1m	5.
2001-02	€21.9m	€91.8m	-€69.9m	3.
2002-03	€89.1m	€83.4m	€5.7m	2.
2003-04	€43.4m	€47.5m	-€4.1m	4.
2004-05	€11.4m	€5.5m	€6.0m	3.
2005-06	€23.8m	€28.8m	-€5.0m	1.
2006-07	€28.1m	€44.1m	-€16.0m	1.
2007-08	€12.8m	€29.1m	-€16.3m	1.
2008-09	€6.8m	€57.2m	-€50.4m	1.
2009-10	€78.4m	€66.6m	€11.8m	1.
2010-11	€64.5m	€46.3m	€18.2m	2.

I v dalším roce přišly další zvučná jména - Zamorano, Kanu, Djorkaeff, Sforza či Winter. Ani takové posily však nepomohly k posunu ze sedmého na lepší než třetí místo. Rozdíl v přestupech byl jen minus 8,5 mil. euro.

Větší množství kvality na titul nestačí, chce to prvotřídní hvězdu, řekl si Moratti a do černomodrého dresu oblékl nejlepšího fotbalistu světa - Ronalda. Byl to do té doby nejdražší přestup v historii. Úspěch se částečně dostavil. Inter potřetí v 90.letech vyhrál Pohár UEFA, ve finále rozdrtil Lazio 3-0. Díky tomu je v počtu výher v tomto poháru spolu s dalšími týmy doposud nejlepší. V lize nastal také posun, po bronzové příčce přišla stříbrná, scudetto získal Juventus s nákokem pěti bodů. Moratti se namlsal a tak přišlo další utrácení.

V sedmi letech po sobě Inter utratil v každé sezoně víc než za první dva roky. Létaly skutečně astronomické částky. Hned čtyřikrát skončilo přestupové účetnictví ve více než 50 milionovém mínusu. Dost často se po každé neúspěšné sezoně tým úplně přebudoval. Moratti nechápal, kde je problém. Myslel si, že nakoupil špatné hráče. Postupně přišly Simeone, Recoba, West, Roberto Baggio, Mutu, Blanc, Cordoba, Panucci. Po druhé překonal historické tabulky Moratti nákupem Christiana Vieriho. Ani tyto skvělí fotbalisté však Interu titul nezajistili. Také trenéři se střídali jak na běžícím pásu: Hodgson, Simoni, Lucescu, znovu Hodgson, Lippi, Tardelli.

Fanoušci nechápali, klub byl v lize až osmý, pátý nebo čtvrtý a stal se terčem uštěpačných poznámek. Moratti byl považován za blázna. Místo toho, aby tým nechal delší dobu pohromadě, každé léto ho přebudovával. Na scudetto čekal od roku 1989. Dost často se mu předhazovalo, že se za peníze úspěch koupit nedá.

Na přelomu tisíciletí však někteří začali tušit, že problém může být úplně nikde jinde. Vše bohužel vyšlo najevo až v roce 2006, kdy byl hlavně Juventus na základě odposlechnutých telefonních hovorů, potrestán za korupci. Pro Morattiho to znamenalo, že do té doby vyhazoval peníze oknem. Moggi a spol. z Turína ovládali rozhodčí a zajistili si, aby Inter nic nevyhrál. To už ale prezident Interu moc dobře tušil o co jde a finanční injekce do klubu omezil. Snažil se nakupovat chytře. V té době na lavičku usedl Cúper a vydržel tam rekordní tři sezony.

V roce 2002 byl za Morattiho éru klub poprvé v plusových číslech. Bohužel největší hvězda Ronaldo, který se konečně uzdravil, z klubu doslova zdrhl. Zřejmě vytušil, že ve zkorumpované Serii A se úspěchu nedočká. Jinak kostra týmu zůstala, jen byla vhodně doplněna. Přišel Crespo, Coco, Cannavaro, Almeyda či Batistuta. Ani to však k úspěchům nevedlo. Do té doby než se v sezoně 2005/2006 objevila v médiích zpráva, že Juventus je vyšetřován kvůli korupci, dokázal Inter vyhrát jen Italský pohár a následný Superpohár.

Problém byl i v tom, že italští fotbalisté o zákulisní nadvládě Juventusu věděli. Moggi ovládl hráčský trh a dokázal donutit důležité hráče, aby do Interu nechodili. Častokrát je dokázal přetáhnout i do svého týmu. Typickým příkladem je Cristiano Zanetti, který se s Juventusem dohodl dlouho před vypuknutím skandálu. Za Inter hrál celé jaro s vědomím, že příští rok bude hrát za největšího soupeře. Když pak byl Juventus přeřazen do druhé ligy, nezbylo mu nic jiného než místo úspěchů objíždět druholigové stadiony.

Od léta 2003 měl Inter čtyři finančně vyrovnaná přestupová období. Dvakrát skončil mírně v plusu nebo v minusu, vždy maximálně o 6 milionu euro. To už využíval možnosti kupovat hráče podle Bosmanova pravidla zadarmo. Jenom v roce 2004 přišli levně nebo zadarmo Edgar Davids, Juan Veron, Nicolas Burdisso, Mihajlovič či Favalli. Tým byl postaven na skutečně dobrých základech. Přesto z toho nakonec bylo pouze třetí místo. Rok na to, skončila tabulka stejně. První Juventus, druhý AC Milán, třetí Inter. Titulu se však konečně dočkal posledně jmenovaný. První dva týmy byly usvědčeny z korupce a podvádění. V týmu již byl Figo, Samuel a Julio Cesar.

Moratti využil nastalé situace a z druholigového Juventusu přetáhl Davidse a hlavně Zlatana Ibrahimoviče. Dále zařídil příchod Maicona, znovu Crespa, Maxwella a Vieiry. Dokázal to se ztrátou 16 milionů euro. To samé se mu povedlo i rok po té. To už byl ale Inter pěkně rozjetý. V roce 2007 získal v Serii A rekordních 97 bodů. Vyhrál pět po sobě jdoucích ročníků, několik Italských pohárů a superpohárů.

V roce 2008 přišel na lavičku Mourinho a zřejmě jen kvůli němu a snu vyhrát Ligu mistrů, Moratti znovu hodně utrácel. Stálo ho to skoro 60 mil. euro. Sen se splnil. Vyhrát se však dalo i bez Quaresmy, Manciniho a Obinny. Za zmínku stojí jen příchod Muntariho. Od té doby byl Inter v plusových číslech. Předloni 11, loni 18 miliónů. Zásluhu na tom mají hlavně prodeje, nejvíce se vydělalo na Ibrahimovičovi. Letos výrazně rozpočtu pomohl prodej Eto'a. Z Ruska přišlo 27 milionů. Všechny však byli utraceny za nové hráče a nejspíš ještě bylo potřeba pár milionů přidat. Přestože tak Moratti vyhlásil šetření, znovu víc utratil než získal.

Autor: Lukáš Pekárek

Zdroj: FCInterMilano.com/Goal.com/worldfootball.net