25/03/14 -

Výjezd do Milána na zápas s Atalantou jsme plánovali přibližně čtvrt roku a konečně jsme se tedy dočkali. Vše organizoval Zdeněk Salát, fanda Interu, jenž většinu času pracuje v Bělorusku či v Lotyšsku a v Bělorusku žije, dalším účastníkem byl nerazzurro Lukáš Varhaník (příští sezónu vstoupí do fanclubu), jeden fanda Arsenalu křestním jménem Honza, jehož jsme zkoušeli obrátit na naši víru, bohužel však k černomodrému náboženství nekonvertoval a moje maličkost. Tito tři zmínění pánové vyráželi z Jihlavy a mě nabrali kolem 0:45 v matičce Praze.

Do Milána ke svatostánku jsme dorazili v 9:40 po menších komplikacích. Zaskočil nás sníh ve Švýcarsku, bylo jej tam dobrých 40 centimetrů a tak jsme museli jet velmi opatrně. Osud zafungoval, protože Zdeněk, organizátor výjezdu se prý v pátek chystal vyměnit pneumatiky za letní, nakonec z toho ovšem z jistých důvodů sešlo a to nás spasilo, protože jinak bychom se plazili ve švýcarských Alpách snad ještě teď'. Všude jinde po celou cestu hustě pršelo, naštěstí někdo tam nahoře těsně před Milánem déšť' zastavil, takže jsme oproti původním prognózám meteorologů, kteří předpovídali déšť' a nebo dokonce silné bouřky ve městě nemokli. Sice trochu foukalo, nebylo to ale nic hrozného.

Jelikož to byl pro tři zmíněné človíčky premiérový výjezd do města módy, byli jsme předem domluveni, že se ujmu role průvodce. Po zaparkování jsme se vydali na nejbližší stanici metra Lotto s plánem, že pojedeme na Piazza del Duomo omrknout proslulou katedrálu Duomo, pak ve fanshopu Solo Inter zakoupíme vstupenky, projdeme si další pamětihodnosti a vydáme se zpět ke svatostánku. Když jsme vystoupili na stanici Duomo a vyšli na náměstí, byli ragazzi Duomem naprosto uchváceni, což se vůbec nedivím. Kdo tam někdy byl, jistě chápe. Samozřejmě jsme byli uvnitř katedrály, což ostatní obzvlášť' dostalo. Následně jsme se prošli pasáží Galleria Vittorio Emanuele II do fanshopu pro vstupenky, kde nás ovšem čekalo menší překvapení; člen personálu nám totiž oznámil, že vstupenky budou prodávat až ve třináct hodin, čili pouhé dvě hodiny před zápasem. Nadšením jsme sice zrovna nezářili, protože nám to poněkud nabouralo plány, takže jsme program poupravili s tím, že se tam kolem třinácté hodiny vrátíme. Pánové si na Via Dante, na pěší zóně, vedoucí k hradu Castello Sforzesco dali pizzu, zatímco já okukoval výlohy obchodů. Opět se mi potvrdilo, že by měl mít Milán kromě města módy ještě další přízvisko a to "město brutálních cen". Když ostatní dojedli, vrátili jsme se do Solo Inter pro vstupenky, tam nás však čekal dokonalý šok: stejný človíček, s kterým jsme komunikovali předtím nám slavnostně oznámil, že se u nich vstupenky neprodávají! Odmítal s námi diskutovat a jen nám ještě jednou důrazně zopakoval, že se u nich vstupenky neprodávají. No super. Co teď'? Jediným řešením byla spěšná cesta k pokladnám u Stadio Giuseppe Meazza, kam jsme dorazili kolem 13:45, čili hodinu a čtvrt před výkopem. Délka front nám optimismus do žil rozhodně nenapumpovala. . . Pokládali jsme si otázku: stihneme vůbec výkop?

Než jsme se stihli zařadit do fronty, nalepili se na nás dva místní překupníci, kteří nám nabízeli vstupenky do druhého patra na hlavní tribunu za 60 Euro, což je o 23 Euro více, než je oficiální cena. Blábolili něco ve smyslu, že bud' můžeme stát hooodně dlouho ve frontě nebo si koupit vstupenky od nich. Když jsme je slušně odmítli, snížili to na padesát Éček, což nám jednak stále přišlo dost a navíc jsme samozřejmě neměli jistotu, jsou-li vstupenky pravé. Tito podnikavci se však nenechali jen tak odpálkovat a vnucovali nám je dál. Když nám vstupenky ukázali, zjistili jsme, že jsou na jiná jména, na což nám odvětili, že to není problém v pokladně přepsat (???). Jak známo, vstupenky se prodávají na jména a u vstupu se kontrolují oproti předložení občanského průkazu nebo pasu. Jednohlasně jsme se shodli na tom, že je pošleme do míst, kde záda ztrácejí své slušné jméno a že to riskneme u pokladny. A vyplatilo se, protože se fronta naštěstí zkracovala rychleji, než to zpočátku vypadalo. Ačkoli jsme původně zamýšleli zakoupit vstupenky do třetího patra, koupili jsme je nakonec do patra druhého za oněch zmíněných 37 Euro a pospíchali jsme do útrob jednoho z nejslavnějších světových stánků. Na místa v sektoru 221 jsme dorazili přibližně půl hodiny před výkopem, takže se vše nakonec stihlo. Všichni tři novicové byli uchváceni, protože útroby svatostánku skýtají vskutku úžasný pohled. Během zápasu vítr zesílil a bylo poměrně chladno, stále to ale nebylo nijak hrozné. K Sibiři to mělo daleko. Mimochodem: vstupenky do třetího patra snad ani v prodeji nebyly, protože jsme při pohledu nad sebe neviděli živou duši. Třetí patro okupovala jen skupinka příznivců Atalanty, hrubým odhadem jich mohly být tak dvě stovky.

K zápasu samotnému se vyjadřovat nebudu, snad jen kdyby byl zájem o postřehy čtyř přímých účastníků z útrob svatostánku, protože pohled z tribuny, kde máte vše jako na dlani je samozřejmě jiný, než když zápas sledujete v televizi nebo na internetu.

Z výsledku jsme sice pochopitelně radost neměli, přesto jsme ale byli rádi, že jsme na zápas vyrazili. Přece jen má každá návštěva Milána své kouzlo a nikdy mi nezevšední. Zbytek osazenstva byl v Miláně poprvé a to prostě pachuť' z porážky přebilo. Cesta zpět proběhla v klidu, jen jsme se znovu projeli sněhovou nadílkou ve Švýcarsku. Zvláštní je, že opětovně začalo pršet až za Milánem a pršelo po celou cestu. Zdeněk byl té dobroty, že mě odvezl až domů, za což mu musím ještě jednou moc poděkovat.

Když to shrnu, výjezdu ani přes porážku v žádném případě nelituji a mohu si udělat další zářez na pažbu.

Forza Inter!

Autor: Robert Voska

Zdroj: FCInterMilano.com