Vstupenky na utkání nejsou levné, ale žádný sport není schopen fotbalu konkurovat. Do něj se tím pádem soustředí všechny protiklady italského způsobu života. S výjimkou oblastí, kde řádí organizovaný zločin jsou italská města sice dosti chaotická, ale bezpečnější než většina metropolí ve střední či severní Evropě. Na italských stadionech a v jejich okolí je tomu jinak - platí tam zákon džungle. Je to místo, kde je možno beztrestně nadávat, plivat, házet všemi možnými předměty, urážet - i když to je samozřejmě všechno zakázané.

Existují skupiny organizovaných fanoušků, řízené "figurami", od kterých - v parafrázi starého vtipu - by jeden ojeté auto nikdy nekoupil. Tito vůdci jsou placeni samotnými kluby, chodí na zápasy doma i venku. I když to kluby nerady připouštějí, jsou často těmito skupinami vydírány. Ty si nechají darovat vstupenky, někdy i cestovné, v několika případech kluby zajistily i opravu poničených železničních vagónů či dálničních restaurací. Zákon sice ledacos zakazuje, ale například "dýmovnice se mohou nosit na stadion, jen se nesmějí házet." I v parlamentu totiž existuje silná lobby, která se vždy postavila proti všem drastickým opatřením.

Jak připouští advokát Lorenzo Contucci, hájící "ultras" přistižené při páchání trestných činů: v 50 procentech případů jsou chuligáni zproštěni obvinění. Zákon také stanovil zákaz vstupu na stadion pro násilníky, ale Nejvyšší soud před šesti měsíci rozhodl, že o nebezpečnosti každého individua musí rozhodnout soudce. A tak se věc stala pro policii velmi obtížnou. Tato zdánlivě nepochopitelná tolerance má své logické vysvětlení: fotbal je masová záležitost a v okamžiku, kdy dochází k volbám, zvláště obecním, se hlasy fanoušků samozřejmě hodí. A tak se nade vším zavře aspoň jedno oko.

Do nedávné doby byla italská liga poměrně vyrovnaná. Rostoucí náklady situaci změnily a hospodářsky silnému AC Milán, Interu či Juventusu menší kluby nemohou odolat. Tisk někdy odůvodněně, někdy přehnaně, referuje o chybách, kterých se dopouštějí sudí. Pěstují pak přesvědčení, že vůči silným a bohatým se postupuje tolerantně, že jejich hospodářské zájmy jsou chráněny. Tím se okolo celého fotbalu vytvořilo velmi silné napětí, které už nemá se sportem nic společného. Je to jakási náhražka občanské války. Stále méně otců vodí své děti na zápas. Italský fotbal nyní stojí na rozcestí: všichni hovoří, že je třeba postupovat jako v Anglii a být důsledný. Jenže dosavadní zkušenosti svádí k názoru, že po první vlně rozhořčení a několika záplatách se věci vrátí tam, kde byly.

Nejdokonalejší stadion z hlediska bezpečnosti diváků stojí v Římě. Ale fotbal se na něm nehraje. "Teď vám ukážu architektonicky nejskvělejší stavbu, na níž by šlo výtečně bojovat s davovým násilím. Tento stadion by se v případě nebezpečí vyprázdnil během několika minut, i kdyby byl vyprodán," říkal John de Quidt, ředitel licenční komise anglické ligy na loňském semináři proti fotbalovému násilí v Praze. Pak poprosil o další diapozitiv. Přítomní na něm spatřili Římské koloseum, dominantu „věčného“ města z antických časů... I většina současných stadionů ale podle Quidta splňuje velmi přísná bezpečnostní kritéria, díky nimž jde s vandalstvím - pokud je vůle - poměrně zdařile bojovat.

Podle Quidta, který o fotbalovém chuligánství vypracoval zprávu coby šéf hodnotící mise Rady Evropy, to v Česku není velký problém. Zvlášť při srovnání situace v jiných zemích. Quindt ve zprávě z Česka napsal, že násilí na stadionech se při fotbalových utkáních dopouštějí především výtržnické gangy. Ty lze najít hlavně mezi příznivci Sparty, Ostravy, Opavy, Liberce. A například v roce 2002 byl zcela nejmilitantnější brněnský Johny Kentus Gang. Čerstvější statistiky nejsou k dispozici, ale ta zatím nejnovější říká, že v letech 2000 až 2003 bylo v Česku na fotbale zaznamenáno 27 velkých a 148 menších incidentů. "Počet českých rizikových fanoušků je odhadován na 700," tvrdí expert z Anglie. "Zkušenosti policistů jsou takové, že v poslední době mají tito rizikoví fanoušci zájem cestovat na zahraniční zápas národního týmu."