25/05/10 - 25/05/10 - Kdyby mi někdo před ročníkem 2009/2010 řekl, že Inter vyhraje vše, na co sáhne, asi bych ho považoval za člověka pomateného, ne – li za blázna. Přeci jen, i když jste dlouholetým fanouškem svého klubu, přejete mu to nejlepší a věříte v úspěch, něco jako výhra v Lize mistrů, italské lize i italském poháru, a to všechno najednou, to se zdálo spíše jako nereálný sen. Už jen proto, že černomodří se v „milionářské soutěži“ i přes ucházející výkony dlouho neprobojovali ani přes bránu osmifinále, že před sezónou odešel „Il Genio“ Zlatan Ibrahimovič, na kterém celá jejich hra stála. Největší ligoví konkurenti vcelku posilovali a z takového Juventusu po příchodu Mela nebo Diega šel strach a jeho fanoušci si dělali zálusk na konečné sesazení černomodré nadvlády.



Stalo se však něco neuvěřitelného. I když to v určitých fázích ročníku vůbec nevypadalo růžově, tým Josého Mourinha šel za svým cílem, postupně vyhrával zápasy jeden po druhém ve všech soutěžích a na konci slaví největší úspěch v dějinách klubu, kvůli kterému plakaly štěstím miliony Interistů po celém světě.

Ale pojďme popořadě

Série A 2009/2010

Před sezónou se v týmu odehrálo množství změn. José Mourinho byl po loňském přestupovém fiasku odříznut od rozhodování, odpovědnost přebrali Marco Branca a Gabriele Oriali, a svoji práci odvedli na výbornou. Z Janova přišel Thiago Motta, který se i přes výkyvy formy stal členem základní sestavy. Skoro za hubičku pak byl z Bayernu Mnichov pořízen Brazilec Lúcio, který společně se Samuelem vytvořil jednu z nelepších stoperských dvojic na světě. No a v neposlední řadě přišel Bůh, ale o tom celém v podstatě bude tento souhrn.

Příchod Wesleyho Sneijdera nesl jako jediný Mourinhův rukopis, a nutno přiznat, že i když se tento tah nedal srovnávat s počiny výše zmíněné dvojice, Sneijder nezklamal a obzvláště v Lize mistrů podával vysoce nadprůměrné výkony. Kádr pak opustila řada hráčů, která neměla na dlouhodobý základ, na hostování odešli Rivas, Jimenéz, Obinna, Burdisso a Kerlon.

K tomu všemu pak ale musíme přičíst přestupovou bombu léta, a to výměnu Eto ´- Ibrahimovič. Podle názoru zasvěcených měl tento transfer položit Inter na lopatky, a přiznám se, že i já jsem byl stejného smýšlení. Na Zlatanovi stála po tři roky celá hra Interu, byl to král, Il Genio, Boží syn. Jeho přínos ani netřeba vypisovat. Těžko se dalo věřit, že ho někdo dokáže zastoupit, natož nahradit. Postupem času se ukazovalo, že je možné, aby práci jednoho hráče nahradili tři, tedy Milito, Eto´o a Sneijder. Nakonec se však odhalila překvapivá skutečnost, Zlatana nahradil jediný muž, a nejen to, mnohonásobně ho překonal.

Celý ročník začal tradičně rozpačitě, Nerazzurri úvodní utkání nevyhrávají, asi z pověrčivosti. Body si tentokráte odvezlo Bari, velice sympatický nováček s týmem plným rychlonohých fotbalistů a nadějných obránců. Výsledek 1:1 se rodil poměrně těžce, pomohl i rozhodčí, když odpískal neexistující penaltu po faulu na Milita. Eto´o ji proměnil, další šance ale zahodil jako prázdný obal od žvýkačky. Zatím nesehraná obrana v čele s Materazzim si pak nechala vyrovnat. Fanoušci si ale spravili chuť hned o týden později. Už v 2. kole se konalo slavné Derby della Madonnina ve kterém byl AC Milán rozprášen po výsledku 4:0. Jankulovski a Gattuso odehráli hrůzostrašné utkání, na druhé straně pak o sobě dal poprvé vědět Milito, který naznačil, čeho všeho je schopný.

Černomodří v úvodu sezóny sice vyhrávali, výkonnostně však rozhodně neoslňovali. Jejich hra byla těžkopádná a bez nápadu. Připomínali fungující stroj, který v sobě ale má skrytou vadu, která se má zanedlouho projevit. Výhru nad Parmou vystřelil až krásnou ranou Samuel Eto´o, v Cagliari zase otočil skóre dvěma góly Milito. Proti Neapoli to vypadalo na zlepšení, ale následný zápas se Sampdorií Janov, která v tu chvíli okupovala čelo tabulky, byl opět tragédií samou. José Mourinho zvolil nefungující rozestavení, poslal na trávník špatnou sestavu, která odehrála utkání zcela bez zájmu a často bez míče. Vznikla tak první ligová prohra v sezóně.

Ročník 2009/2010 byl ale typický tím, že kdykoli Interu teklo do bot, příliš se mu nedařilo a potřeboval zabrat, tak to udělal. První zlom přišel právě po Pazziniho popravě. Milánští následně vyhráli pět zápasů v řadě (Udinese padlo opět až v nastaveném čase díky trefě Sneijdera, silný Janov dostal nečekaný příděl v podobě pěti gólů na svém stadionu, Catanii dal branku i Muntari, Palermo přineslo střeleckou smršť a v beznadějném Livorně se vyhrálo v naprostém poklidu) a vypracovali si na čele tabulky slušný sedmibodový náskok. Ztrácel už i „nový“ Juventus a Leonardovo AC Milán. Přes domácí zaváhání s AS Řím, který se tou dobou ještě potácel někde ve středu tabulky, a výhry nad Boloňou a Fiorentinou, se Inter dostal až k 15. kolu, kdy zajížděl do Turína. Ten zrovna neprožíval nejlepší období, o to více šokující byl výkon Nerazzurri, kteří na hřišti Juventusu předvedli etudu o tom, že fotbal by měla být hra běžců, nikoli chodců. Opět procházka bez zájmu, invence a nápadu. Vznikla z toho prohra 2:1. Ani „Stará dáma“ sice černomodré nepřehrála, po krásné kličce Marchisia si však tři body zasloužila.

V zimní přestávce se v kádru udělaly mírné kosmetické změny. Na hostování odešli další nepotřební Mancini a Suazo. Do Manchesteru City pak zamířil Patrick Vieira a jako náhradu za něj byl přiveden Keňan Mariga. O tomto transferu můžeme vést rozsáhlé spekulace. Mariga je jistě talentovaný fotbalista, ale přijít do Interu v rozehrané sezóně, kde už vlastně nebyly žádné zápasy, ve kterých by byl prostor na to něco zkoušet, znamenalo to, že stráví většinu utkání pouze na lavičce, což v jeho věku pro něj není příliš velký přínos. To se nakonec i potvrdilo. Odehrál jen 332 minut, a právě tento prostor mohl klidně dostávat Patrick Vieira a zvládl by jeho part stejně kvalitně. Na druhou stranu musíme přiznat, že Vieira odejít chtěl, aby si zvedl šanci dostat se do francouzského výběru pro mistrovství světa. Jak ale dobře víme, ani z Premier League se mu to nepovedlo.

Další posilou se stal Goran Panděv, který přišel zadarmo z Lazia Řím, kde se nedohodl s vedením na prodloužení smlouvy a celý podzim sledoval počínání svých spoluhráčů jen z tribuny. Právě jeho angažování bylo zásadním impulsem pro Josého Mourinha, aby změnil fungující systém 4-3-1-2 na nepopulární 4-3-3. Tímto tahem se však hra obhájce trofeje lehce rozpadla. Křídelní hráči nedostávali míče, byli utopení u postranní čáry, záloha nestíhala a obrana byla přetížená a dělala chyby. Zápasy v Chievu a se Sienou se ještě se štěstím povedlo dotáhnout do vítězného konce, v Bari už ale Inter opět ztratil, a nutno podotknout, že to bylo první střetnutí, ve kterém byli Nerazzurri svým soupeřem vyloženě přehráni.

A právě v této chvíli měl přijít další souboj s AC Milán. Tedy s týmem, který se oproti začátku sezóny neuvěřitelně zvedl a pod trenérem Leonardem předváděl výborný útočný fotbal, který přinášel body. Tabulkou šplhali vzhůru a už byli těsně za Interem. Blížilo se tedy utkání o všechno, ve kterém fotbalová veřejnost favorizovala právě Rossoneri. A to byl opět moment, ve kterém se Interisté semknuli a díky perfektnímu výkonu útočné dvojice Milito – Panděv dokázali zápas vyhrát. A to i přes to, že ho museli dohrávat v devíti.

Po zápase se opět začaly objevovat spekulace o tom, že o Scudettu je už rozhodnuto, že už si šestibodový náskok Inter pohlídá. V táboře Nerazzurri tak zavládlo uspokojení a přibyl navíc další problém – Liga mistrů. Černomodrým se podařilo postoupit z osmifinále do dalších bojů, a tak stále bojovali na třech kolbištích, na což z minulých sezón nebyli zvyklí. Zcela logicky tak začaly přicházet ztráty, bylo jich ovšem více, než se čekalo. Parma, Neapol, Sampdoria, Janov, Palermo – ti všichni dokázali proti obhájcům Scudetta uhrát bod. Catania pak dokonce Inter zcela rozebrala a díky místy až fanatickému výkonu kouzelníka Mascary vyhrála 3:1. Náskok byl rázem ten tam, co však bylo překvapivější, na záda černomodrým už nedýchal AC Milán, ale v úvodu sezóny podceňovaný AS Řím, který pod novým koučem Ranierim nasadil k neuvěřitelné stíhací jízdě a vyhrával zápas za zápasem. Taženi nestárnoucím princem Tottim, znovuzrozeným střelcem Tonim a agilním Vučiničem se najednou „vlci“ postavili na Olympijském stadionu Interu v přímé bitvě o titul. Sudí dělaly chyby, tyče zvonily a AS vyhrálo. Ztrácelo rázem je jediný bod a Nerazzurri zajížděli do Florencie. Tam sice dokázali obrátit zápas z 1:0 na 1:2, ale prakticky vzápětí přišel tvrdý úder. Po rohovém kopu srovnal Kroldrup a utkání skončilo remízově. Inter Milán už nebyl na čele tabulky!

Do konce sezóny zbývalo pět kol, Inter měl těžší los a musel spoléhat na zaváhání svého soka, už to prostě neměl ve vlastních rukou. A právě ten moment můžeme označit asi za zlomový. Těžko říci, co v kabině Nerazzurri proběhlo, ale tým se naprosto přetvořil. Z váhajícího adepta na titul se stal nezadržitelný gigant, který válcoval své soupeře a sbíral body. José Mourinho stabilizoval rozestavení na 4-2-3-1, sestava už se netočila a začalo se kráčet k zázraku. Jeho svěřenci dokázali vyhrát všechny zbývající zápasy. Samo o sobě to však nestačilo. Stále se muselo čekat na zaváhání AS Řím, které však dlouho nepřicházelo. Až snad v posledním možném zápase, shodou okolností v jednom z mála, ve kterém byli Giallorossi jasně lepším týmem. Pomocníkem černomodrých se stala Delneriho zázračná Sampdoria a na jeden večer se stal hrdinou všech fanoušků Giampaolo Pazzini, který dvěma góly pomohl neuvěřitelnou měrou ke konečnému milánskému úspěchu.

Ani v téhle fázi ale neměl Inter vyhráno. V posledním kole zajížděl do osudového města, do Sieny. Právě zde se rozhodovalo o titulu s roce 2007, proti stejnému týmu se vybojovalo Scudetto v loňském roce. A družstvo tažené reklamou na McDonald Maccaronem a snad poprvé v sezóně výborně chytajícím romanistou Curcim stál proti obhájcům titulu zase. A opět to nebyla procházka růžovou zahradou. Siena odolávala 57. minut všem nájezdům Nerazzurri a bránila svou pevnost pevně, asi jako otec Fura tvrz Boyard před snahou soutěžících získat indicii. Vlnu radosti ale přeci jen odpálil člověk, který si to asi nejvíce zasloužil – Diego Alberto Milito, řečený Il Principe. Vstřelil Scudetto gól, k němuž během roku přidal dalších 21 přesných zásahů. A nutno podotknout, že většina z nich byla vítězná, nebo životně důležitá. Vždy když týmu teklo do bot, přišel on, a přinesl naději zabalenou v krásném hávu třepotající se sítě za soupeřovým gólmanem.

Po závěrečném hvizdu propukly obrovské oslavy 18. Scudetta, které podle mého názoru Inter vyhrál zcela zaslouženě. Vedl tabulku skoro celý rok, dokázal si udržet nejstabilnější výkonnost a i přes smrtelně náročný program dokázal zabrat vždy, když to bylo zapotřebí. Vyrovnal se i s nepřízní rozhodčích, kteří zejména ve střední části sezóny pořádali na Nerazzurri (a zejména prostořekého Mourinha) doslova hon. Ale hlavně, získali nejvíce bodů, což je v moderním světě fotbalu ten nejdůležitější faktor. Javier Zanetti tak počtvrté za sebou zvednul nad hlavu pohár pro vítěze italské ligy a je jasné, že trikoloru na prsou budou v ročníku 2010/2011 nosit opět hráči Interu.

Coppa d´Italia 2009/2010

V Italském poháru většina týmů nasazuje spíše náhradníky a své největší hvězdy šetří. José Mourinho ale tuto trofej ještě nezískal, a proto zápasy vůbec nepodceňoval. V úvodních kolech si sice zahrál mladíček Donati, Muntari nastupoval nezvykle na pozici levého obránce a v bráně se objevoval veterán Francesco Toldo, tyto tahy však byly spíše vynuceny zraněními. V improvizované sestavě tak černomodří už v prosinci zvládli osmifinále s Livornem, když jediný gól vstřelil, jak jinak než z přímého kopu, Wesley Sneijder.

V dalším kole už přišel daleko silnější soupeř, největší rival – turínský Juventus. I v tomto střetnutí se pak projevila dominance Nerazzurri, kteří „Starou dámu“ v této sezóně zcela zastínili. I přes zaváhání Tolda a jednu z mála branek Diega v italském fotbale se nakonec černomodří dokázali prosadit a postup v závěru utkání vystřelil Mario Balotelli.

V semifinále, které už se hrálo na dvě utkání, narazil Inter na Fiorentinu. Fialky letos předváděly hodně nevyrovnané výkony. V Lize mistrů zářily, ve skupině dokázaly vyřadit Liverpool a následně odehrály více než důstojnou bitvu s pozdějším finalistou z Mnichova. V lize ale rozdávaly body podprůměrným týmům a za celý ročník se nedokázaly dostat do potřebného tempa. Pohár tak byl asi jejich jedinou potencionální vstupenkou do Evropy. Inter se však nezachoval jako vzorný distributor a lístek do Evropské ligy jim roztrhal. Oba zápasy poněkud zvláštně dělily více než dva měsíce, ale shodou okolností je Inter oba vyhrál 1:0, poté co se prosadila útočná eskadra. Na Meazze Milito, ve Florencii Eto´o.

A už jsme u finále, to se odehrálo na Olympijském stadionu v Římě, což bylo určeno už před sezónou. Přesto tato skutečnost vyvolala vlnu rozhořčení, vzhledem k tomu, že se jako soupeř Mourinhovým svěřencům postavili právě Giallorossi. Ti byli navíc vybuzení na maximální možnou mez a toužili Inter z celého srdce porazit. Podle toho pak samotné střetnutí vypadalo. Fotbal se hrál maximálně prvních třicet minut. Pak se představení proměnilo v úplně jiný sport, v němž se však nekopalo do míče, ale spíše do protihráčů. Motta fauloval, Materazzi simuloval, Balotelli provokoval, Cambiasso nadával rozhodčímu, Burdisso byl rád, že zůstal na trávníku aspoň 45 minut, Mexés kolem sebe mlátil hlava nehlava, ledvina neledvina, De Rossimu od samého rozčilení málem praskla žilka v hlavě a hrdý Říman Francesco Totti se nechal vyprovokovat Balotellim, snížil se na jeho úroveň a nemilosrdně ho sestřelil.

Jediný, kdo opět nezklamal, byl „vyvolený“ Diego Milito, který zápas, jak už jsme zvyklí, v podstatě sám rozhodl. Po přihrávce od Zanettiho se neohroženě vřítil do „neutrálně - půdní“ obrany a neuvěřitelně poslal prudký míč přímo do šibenice. Zanetti si tak opět zaposiloval a při pískotu římských fanoušků zvedl nad hlavu italský pohár.

Liga mistrů 2009/2010

Když do Interu Milán přicházel José Mourinho, měl hlavní cíl – uspět na evropské scéně. Jeho předchůdce Mancini dokázal vyhrát domácí tituly, se svým netrenérským stylem ale v „milionářské soutěži“ vždy vyhořel. Angažován byl tedy Mourinho, magnet na úspěchy, a slíbil, že za pár let „ušatý pohár“ pro vítěze zvedne nad hlavu. A na rovinu si přiznejme, kdo z nás ještě v únoru věřil, že se tak může stát již letos?

V minulé sezóně José neuspěl už v osmifinále, kde i přes výborný výkon černomodrých na Old Trafford udělal Interu „pápá“ Manchester United. Letos se výsledky nedostavovaly ani v základní skupině. Na úvod se sice na Meazze podařilo ubránit Barcelonu a její hvězdy v čele s ex – Ibrahimovičem, pak ale přitáhla invaze z východu a Nerazzurri prožívali šok. V chladné Kazani se Inter skoro jen bránil, po dětinském vyloučení Balotelliho se už spíše jen modlil a odvezl si remízu 1:1. Chuť si nespravil ani doma, proti Dynamu Kyjev, které potvrdilo obrovský progres ukrajinského fotbalu. Zahrálo kvalitně i mimo vlastní stadion a s trochou štěstí mohlo i vyhrát.

Tři zápasy, tři remízy, matné výkony a výjezd do Kyjeva s nožem na krku. Situace jako šitá na míru pro černomodré. Aneb, když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. A s pořádným uzlíčkem nervů. Až do 86. minuty Nerazzurri prohrávali a pomalu se propadali do písku vyřazení. Zahazovali jednu šanci za druhou a zoufalství z očí jejich fanoušků by vyčetl snad každý chápající člověk. V tom momentě pak přišel další z pozoruhodných, a snad i zázračných momentů této sezóny. Spasitel Milito opět vstřelil gól a na další nahrál Sneijderovi, hosté utkání během tří minut fantasticky otočili a v soutěži se zachránili. Boj o sen mohl i nadále pokračovat. Dovolím si citovat větu ze svého souhrnu den po zápase : „Jak daleko je tento nezapomenutelný večer v Lize mistrů posune zůstává ve hvězdách.“

Následující utkání na Nou Campu s nezadržitelnou Barcelonou José Mourinho podvědomě vypustil a soustředil se na rozhodující střetnutí na Meazze proti Rubinu Kazaň. Všichni už si v této fázi uvědomovali sílu soupeře a v Miláně panovala zdravá nervozita. Mourinho poprvé v Lize mistrů nasadil rozestavení 4-2-3-1, o kterém se bude později v učebnicích psát jako o tom, které dostalo Inter na evropský Olymp, a zápas se zvládl na výbornou. Eto´o opět vstřelil branku v důležitém utkání a Mario Balotelli svým dalekonosným projektilem dal vzpomenout na loňského Zlatana proti Florencii. Nerazzurri tak postoupili z jedné nejtěžších a nejvyrovnanějších skupin v historii Ligy mistrů.

Přišel tak los osmifinále, který byl k černomodrým opět krutý. Už čtvrtý rok po sobě přiřkl Interu asi nejtěžšího možného soupeře, který byl v losovacím koši k dispozici – londýnskou Chelsea. Ale s tímto problémem se Nerazzurri dokázali vypořádat. Jak hrát proti vedoucímu týmu anglické ligy ukázal Diego Milito hned ve 3. minutě prvního zápasu, když si udělal dobrý den z Johna Terryho, oklamal ho svou typickou protisměrnou kličkou a otevřel skóre. Po trefách Kaloua a Cambiassa pak Inter konečně dosáhl takového výsledku, že mu v odvetě stačila i bezbranková remíza. A to se stalo alfou a omegou celých vyřazovacích bojů v Lize mistrů. Jestli totiž černomodří něco umí, tak je to držet výsledek. V tom jsou jednoznačně nejlepší na světě a letošní sezóna to potvrdila. Mourinho v odvetném zápase na Stamford Bridge dokonale využil znalosti protivníka, takticky ho přečetl, Cambiasso skoro sám přehrál celou zálohu Chelsea a po aktivně defensivně odehraném zápase a trefě všudybýlka Eto´a si Inter odvážel zasloužený postup.

A právě to, že se konečně podařilo přejít prokleté osmifinále, zapůsobilo na hráče natolik, že si i v Lize mistrů začali věřit. CSKA Moskva ve čtvrtfinále nebylo soupeřem z nejtěžších. Oba zápasy byly vcelku jednoznačné, Rusové v útoku bezzubí, Milánští zahazující jednu šanci za druhou. Vítězný gól opět Milito, vše podpořeno Sneijderovým přímým kopem z Lužnik a slavil se postup. Už tento počin znamenal bez debat úspěch. Zanetti a spol se ale rozhodli, že uzavírat pohádku před koncem rozhodně nebudou.

V cestě však stál soupeř, který se dá považovat ze toho naprosto nejtěžšího. Rozjetá Barcelona včele s Ibrahimovičem a Messim, kteří naprosto znemožnili londýnský Arsenal. Konkrétně o Messim se říkalo, že pokud má den, nezastaví ho vůbec nikdo. Pokusil se o to Inter. Zápas se nesl v duchu souboje nejlepšího útoku planety s tou nejlepší obranou, a na rovinu si přiznejme, že se černomodrým příliš šancí nedávalo. To, co se však odehrálo 28. dubna 2010 na Meazze, by se dalo považovat za nefalšovaný fotbalový zázrak. Barcelona se sice dostala do vedení, ale poté svěřenci kouče Mourinha přepnuli na nějaký tajný rezervoár sil a odehráli jeden z nejfantastičtějších zápasů v moderních dějinách klubu. Dostávali se do zakončení, Milito připravoval šance, hráči padali do střel, Lúcio zaskakoval za Júlia Césara, Zanetti ubránil nejlepšího hráče planety a hlavně, černomodří dokázali vstřelit tři branky!

Odveta na Nou Campu se pak měla nést v duchu bránění výsledku, což bylo zcela logické. Po teatrálním pádu Busquetse a vyloučení Motty se však obraz hry smrsknul do definice „jednoho z nejhlubších bloků v historii fotbalu“. Milito se z hrotu přesunul na pravé křídlo a Inter jen defensivně kopíroval pohyb hráčů Blaugranas. Kdo proti Barceloně nemá míč, nemůže ho ztratit, a tak jí nepustí do otevřené obrany. Tohoto hesla se José Mourinho držel a povolil svému soupeři jen jeden gól, což na postup do finále, které si Inter zahrál po dlouhých 38 letech, stačilo.

A přišel velký den proti Bayernu Mnichov, nepopsatelný zápas a svátek pro všechny černomodré. Každý si tuto historickou chvíli užíval po svém. Ti šťastnější letěli do Madridu, plno fanoušků sledovalo zápas na velkoplošných obrazovkách po celém Miláně, plnily se hospody, někteří Interisté pozvali své nejlepší přátelé, jiní se zase zabarikádovali doma a chtěli si ty okamžiky vychutnat. K zápasu století nastoupil José Mourinho s očekávaným a vítězným rozestavením, jen lehce překvapil zařazením Chivua na levou obranu. Nutno podotknou, že Rumun na tomto postě trochu nestíhal a zvlášť agilního Robbena skoro nemohl zastavit. Ale i tuto komplikaci přežil Inter ve zdraví. Má totiž svého Milita, člověka, který se stal za jeden rok v černomodrém dresu legendou, která se bude za pár let porovnávat s Altobellim, Meazzou, Mazzolou, Facchettim, Bergomim či Zanettim. Il Principe po dvou krásných akcích, skvělé kličce a perfektním zakončení srazil bavorského giganta do kolen a rozhodl finále k neutuchající radosti všech Nerazzurri.

Inter tak dokráčel na fotbalový Olymp. Cesta tam byla jedna z nejtrnitějších. V základní skupině chyběly jen okamžiky k definitivnímu vyřazení. V play-off pak několikrát černomodrým pomohl sudí a štěstí. Vzpomeňme jen na držení Drogby Samuelem, ofsajd Milita či ruku Tourého. Přesto si dovoluji napsat, že je F.C. Internazionale Milano zaslouženým vítězem Ligy mistrů 2009/2010. Vyřadili totiž ruského, ukrajinského, anglického, španělského i německého mistra. A to je tedy pořádný a naprosto legendární počin.

Závěrem

Tato sezóna byla plná zázraků, nikdo Interu nevěřil, že takový ročník může zažít. Tento tým se neodmyslitelně zapsal do dějin Nerrazzurri i do dějin kopané. Je to tým vítězů, tým skvělého trenéra, velkého kapitána, nebeského střelce. Tým, který se vyrovnal Velkému Interu ze šedesátých let a možná ho i v něčem překonal. Získal první trojkurunu pro Calcio a jeho hráči se zařadili mezi legendy jako jsou Meazza, Facchetti nebo Bergomi. Bylo mi ctí po dvanácti letech fandění zažít takový rok a asi až s odstupem času si uvědomím, u jakého úspěchu jsem mohl být a co jsem zažil. A příznačné je, že dokonce letos i poprvé osobně v Itálii, přímo na místě činu, kde na mě celý svět Nerazzurii neskutečně zapůsobil. Jsem na Inter hrdý. GRAZIE RAGAZZI! FORZA INTER!