26/05/10 - 26/05/10 - Psal se 27. květen 1971, když Armando Picchi vydechl naposledy. V nedožitých šestatřiceti letech jej přemohla rakovina. Ta zpráva zapůsobila jako šok. Ačkoli se informace o tragickém zdravotním stavu věhlasného obránce roznesla již dávno předtím, sama smrt na všechny jako obvykle zapůsobila jako rána z čistého nebe. U velkých osobností to tak už bývá. I když se jejich odchod může očekávat každým dnem, i přesto až ve chvíli opravdového konce, jakoby všichni pochopili, oč svět přichází. Plakalo celé Livorno, celý Milán a celá Itálie. Jeden z nejlepších obránců v dějinách Calcia navždy odešel.

Jeho rodina si usilovně přála tichý a soukromý pohřeb, neboť již tak byla psychicky na dně a přítomnost tisíců soucítících by ještě umocňovala jejich bolest, přesto se na hřbitově v Livornu sešlo snad celé město. Itálie se semkla jako málokdy. Všichni truchlili za zemřelého. K uctění jeho památky byly v den pohřbu veškeré obchody v celém Livornu od 17.30 do 19.00 zavřeny, kluby Serie A na konci sezóny uspořádaly slavnostní turnaj o trofej Armanda Picchiho. Vrcholem vzdání úcty pak bylo přejmenování livornského stadionu po svém slavném bývalém hráči a městském rodákovi.



Picchiho kariéra byla prodchnuta triumfy a uznáním, jako Velký kapitán vedl největší tým v dějinách Interu i celé Itálie, Herrerův La Grande Inter, kde zaujímal klíčovou roli libera – jako jeden z prvních fotbalistů propagoval právě tuto roli, jíž později proslul například Beckenbauer.

Vedle Armanda, jenž s fotbalem začínal v rodném Livornu, tehdy nastupovala celá hvězdná obrana Nerazzurri. Napravo nezdolný Tarcisio Burgnich, opora jak Interu, tak Squadry Azzurry, vlevo samozřejmě Bůh Giacinto Facchetti, uprostřed poté spolehlivý srdcař Aristide Guarneri. Tyto čtyři občas jako pátý obránce doplnil Carlo Tagnin, nebo defenzivní štít Gianfranco Bedin. Záda všem hájil brankář Sarti. Jak známo, klíčovým artiklem Velkého Interu byla bezchybná defenziva, a právě Picchi se svou partou avizovali jen obtížně překonatelnou barikádu, na níž si zuby vylámali borci jako Di Stéfano, Eusébio nebo Rivera.

Il Serpente se svým geniálním řetízkem (catenacciem) dvakrát za sebou získal Ušatý pohár pro vítěze Poháru mistrů evropských zemí, roku 1964 Interisti ve vídeňském finále porazili Real Madrid 3-1, to když se hrdinou stala ikona s proslulým knírkem – „pozůstalý“ syn tragicky zemřivšího Valentina Mazzoly, Sandrino, který se trefil dvakrát. Zbývající zásah obstaral Aurelio Milani. Herrerovi chlapci v zápase označovaném do té doby největším v klubovém fotbale „los merengues“ přehráli chytrostí a jedinečnou atletickou připraveností, o níž se zasloužila tvrdá ruka božského H.H. ve zbrusu novém tréninkovém centru v Appiano Gentile, La Pinetině (Inter zde trénuje dodnes).

Po triumfu nad Realem La Beneamata získala ještě Interkontinentální pohár, což ostatně dokázala i o rok později, v obou případech přitom po vítězství nad jihoamerickým šampionem Independiente.

Ve finále 1965, tentokrát hraném na Meazze, Inter nastoupil proti lisabonské Benfice, kterou nakonec předčil o pověstný jediný gól, když na mokrém terénu slabou střelu brazilského dribléra Jaira neudržel Costa Pereira v rukavicích.

Picchi byl na vrcholu sil. Mezi světovými středními obránci neměl konkurenci, Ferruccio Valcareggi jej pravidelně povolával do reprezentačního Azzurri, navíc Armando neztrácel svůj tradiční šarm a úroveň. Ani přes nebývalou popularitu a uznání nikdy nezpychl a stále byl tím slušným chlapcem z Livorna, kde s fotbalem začínal.

O zlaté Mistrovství Evropy z roku 1968 Picchi přišel vinou zranění, prapor Interu ovšem držel kapitán Facchetti, Mazzola, Burgnich nebo Domenghini, klíčové opory modrých.

Kromě zmíněných zisků PMEZ se Grande Interu dařilo také v Serii A, kterou tým získal třikrát během čtyř sezon, v oné jediné zbylé přitom Nerazzurri o Scudetto přišli až v samém závěru vinou nešťastně prohraného spareggia s Bolognou.

San Siro Picchi opustil roku ´67, když se pomalu loučil i Angelo Moratti, Italo Allodi a Helenio Herrera (r. ´70 navíc odešel také Luisito Suárez). Hlavní strůjci grandiózní epochy italského fotbalu odcházeli, pro Inter nastávala nová éra. V týmu sice ještě dlouhá léta zůstal Facchetti i Mazzola, s nimi také Burgnich nebo Guarneri, přesto se tým již přetvářel na nový systém a odlišné herní pojetí. Do prvního týmu pomalu pronikali další pozdější legendy jako Lele Oriali, Graziano Bini, Roberto „Bonimba“ Boninsegna, Mauro Belluggi, Mari Bertini či nová brankářská dvojice Lido Vieri - Ivano Bordon. Il Grande Capitano se s kariérou loučil v celku Varese, kde po příchodu z Interu odkopal ještě dvě sezony. Když se posléze pomalu prosazoval jako trenér, postihla jej výše popsána tragická diagnóza – rakovina…

Ve světle před pár dny získaného dalšího primátu v Lize mistrů, vzdejme hold velkému hráči naší historie. Vždyť až nyní Javier Zanetti dokázal to, co předtím pouze Picchi – jako kapitán pozvednout nejslavnější trofej! Storia continua…!