FC Inter MilanoFC INTER MILANO - Cechia Nerazzurra (Česká neoficiální stránka)
Inter Milán - InformaceČESKÝ OFICIÁLNÍ FANKLUB - CECHIA NERAZZURRAVÝJEZDY NA ZÁPASY INTERUDISKUZNÍ FÓRUM
ZPRÁVY

WEB
 
I Grandi Interisti – Magica Storia: Útočníci
MEAZZA
18/08/10 - V posledním díle seriálu z historie Interu si představíme nejlepší útočníky nerazzurri.

1.Giuseppe MEAZZA

Božský Peppino byl fotbalistou, na které se nezapomíná. Italové říkají, že lepšího hráče země nikdy neměla, s přejmenováním svatostánku San Siro na Stadio Giuseppe Meazza souhlasil i konkurenční AC Milán, což samo o sobě vypovídá o obrovském respektu, jehož se Meazzovi i třicet let po smrti stále dostává plnými doušky.

pokračování...  


„S ním mužstvo vede 1-0 ještě před začátkem zápasu,“ usmíval se Vittorio Pozzo, protřelý trenérský mazák, který Meazzu a spol. vedl v cestě za dvěma zlatými triumfy v letech 1934 a 1938. Peppino Meazza byl přitom spolu s Giovanni Ferrarim jediným, kdo byl u obou triumfů. Při obhajobě, pouhý rok před vypuknutím války, již Meazza Azzurri vedl coby kapitán, byl ústřední postavou obou vítězství. Jeho hra budila nevídaný zájem, snoubila se v ní lehkost Leonidase, chytrost Sindelara i zakončení Bicana. Ofenzivní komplexnost, která předešla pozdější hvězdy, jakými byli Valentino Mazzola či Giampiero Boniperti, Meazzovi umožňovala nastupovat jak na pozici středního útočníka (toho hrál v Interu), tak na místě spojky, což praktikoval v reprezentaci.

Historické tabulky Nerazzurri Meazzovi patří plným právem. Za černomodrý klub hrál celkem 14 let, nastřílel v nich 288 branek, 247 z toho ligových.

Meazzovi nedělalo problém obejít 5 - 6 protihráčů, položit brankáře a zavěsit. Koneckonců, podobný kousek předvedl například proti reprezentačnímu brankáři Combimu, jenž se s ním naivně vsadil, že mu Peppino nedokáže dát gól.

Památnou se stala komická scéna ze semifinále MS 1938 mezi Italy a Brazilci, kdy měl Meazza za stavu 1-0 pro své barvy zahrávat pokutový kop. Těsně před samotnou ranou z penaltového bodu Peppinovi praskla guma u trenýrek. Diváci se otřásali smíchy, čekalo se, co bude. Meazza však neváhal – trenýrky si přichytil rukou a s přehledem skóroval!

Bájný superkanonýr neměl zábrany. Jako jediný hráč měl oficiálně povoleny cigarety, na alkohol se ani neptal. Před zápasy pravidelně spával v nočních klubech a nevěstincích, veškeré peníze prohýřil, kupoval si drahé ostentativní tretky, jen aby byl pořád vidět. Jeho švihácky dozadu napomádované vlasy nešly splést.

Jednou se prý vzbudil jen půlhodiny před zápasem, bydlel však kousek od stadionu, vše stihnul a netrpělivě nadávajícím šéfům klubu vytřel zrak hattrickem!

Čtyřikrát se stal králem střelců Italské ligy, v pouhých osmnácti letech nastřílel neuvěřitelných a dodnes rekordních 38 branek! Z Interu prakticky sám udělal nejlepší tým Itálie, třikrát získal Scudetto, jeho sláva neznala hranic. Trénovat se mu nechtělo, trenéři by si stejně nedovolili jej posadit na lavičku, nebo nedej bože z týmu vyhodit.

Po konci kariéry příležitostně pracoval jako novinář, zůstal ale v Interu a střídavě působil v mnoha funkcích, byl dokonce i trenérem. Vychovával mladé talenty, jeho rukama prošel Mazzola i Facchetti. Nikdy se neoženil, prý „kvůli nedostatku času“.

Jen těžko si lze představit, že jeho pozici největšího Interisty všech dob někdy někdo alespoň ohrozí…

2.Alessandro MAZZOLA

MAZZOLA
Na rozdíl od Meazzy slušný chlapec. Mazzolův příběh začínal tragicky a pohnutý osud jej výrazně ovlivnil na celý budoucí život. Když se roku 1949 na vrcholu Superga v Turíně odehrála největší tragédie v historii italského fotbalu, byli Sandro s bráchou Ferrucciem malí chlapci. Jejich otec Valentino přitom býval největší hvězdou celé země. Velký kapitán Velkého Turína i národního týmu. Celá Itálie ten tým milovala, Valentino Mazzola byl fotbalovým Bohem. Během jediného dne však vše skončilo v nenávratnu. Letadlo s mužstvem hvězd se zřítilo, nikdo nepřežil. Pozůstalí synové s matkou vyrůstali bez otce, krušné dětství budí lítost dodnes.

Snad právě proto z obou synů vyrostli skvělí fotbalisté. Ferruccio byl záložníkem a proslul především v Laziu, Sandrino se stal jedním z největších fotbalistů, kteří kdy hráli za Inter. Na Stadio Meazza strávil celý život, černomodrý dres nosil neuvěřitelných 17 sezon! Nikdy nehrál za jiný tým! V národním dresu byl Mazzola králem. Poprvé si zahrál už v jedenadvaceti, pomohl Azzurri k titulu mistra Evropy a ke stříbru na MS 1970, slavný Rivera si přes něj téměř nezahrál. Sám Pelé říkával, že „Sandro je nejlepším útočníkem, proti němuž kdy hrál“.

V akademii Interu jej vedl sám velký hráč minulosti „Veleno“ Lorenzi, Herrera si Sandra do „áčka“ vytáhl velmi brzy. Rozpoznal v něm mimořádný talent a Sandro se za důvěru vrchovatě odvděčil.

Ve finále PMEZ ´64 proti Realu Madrid zaznamenal dvě branky, byl tedy klíčovou postavou při cestě za úvodním klubovým prvenstvím v nejprestižnější klubové soutěži Starého kontinentu.

Velkému Interu Sandro kapitánoval 7 let, spolu s věčným přítelem Facchettim a Corsem patřil do trojice věrných Interistů, kteří klubu obětovali celý život. V historických tabulkách Nerazzurri dodnes patří na špici jak v počtu startů, tak v počtu nastřílených branek.

S Interem získal všechny triumfy 60. let, ve své době platil za nejlepšího útočníka světa. Několikrát jej jen pár bodů dělilo od Zlatého míče, tifosi neznali větší idol. Helenio Herrera na střelce s typickým knírem spoléhal.

Mazzola těžil ze své mimořádné kompletnosti, jíž nápadně připomínal na vlas stejně hrajícího tátu Valentina. Když ve finále proti Realu využil chyby Santamaríi a definitivně rozhodl klíčové klání, bylo jasné, že si zajistil nesmrtelnost. Mezi současně žijícími není většího Interisty.

3.István NYERS

NYERS
Maďarský emigrant francouzského původu bezpochyby doplatil na dobu, v níž hrál. Poněvadž, hrát Nyers řekněme v době Velkého Interu, jistě by platil za jednoho z nevětších fotbalistů všech dob. Jeho talent byl nevídaný, s míčem si dělal, co chtěl. Říká se, že San Siro nevidělo mnoho srovnatelných fotbalistů.

Nyers, v Itálii překřtěný místo Istvána na Stefana, byl hlavní hvězdou přelomu 40. a 50. let minulého století, kdy v černomodrých barvách Interu válel po boku dalších ofenzivních celebrit, jakými byl Benito Lorenzi a Švéd Lennart „Nacka“ Skoglund (snad oba jmenovaní odpustí, do našeho výčtu se nedostali, byť zde rozhodně patří). Tato trojice mimořádných talentů byla ústřední osou úspěchů Interu, který dokázal získat dvě Scudetta v řadě, a to v sezonách 52-53 a 53-54. Nyers byl pro vítězného kouče Alfreda Foniho klíčovým hráčem. Pohyboval se na hrotu útoku, kde sázel gól za gólem.

Nechme nyní hovořit čísla: István za Inter hrál 6 let, během nichž nastřílel úžasných 133 branek! Hned v první sezoně v Miláně byl Nyers Capocannoniere, trefil se šestadvacetkrát.

Památným je jeho výkon proti AC Milán ve slavném Derby della Madonnina. Dlouho očekávaný zápas tehdy budil pozornost o to více, že se spekulovalo o napjatých vztazích mezi prezidentem Masseronim, koučem Fonim a problematickým Nyersem, o jehož sklonech k hýřivému životu plnému alkoholu, se vědělo široko daleko. Masseroni Fonimu stanovil ultimátum, že „buď já nebo Nyers“, trenér tak musel doufat, že nadaný útočník předvede vynikající výkon. Jak to dopadlo? Foni měl štěstí, Nyers hattrickem sestřelil Milán 3-0, tifosi šíleli, vše bylo zapomenuto.

Další mýtus se psal v téže sezoně v neméně sledovaném Derby d´Italia proti Juventusu. Ten dostal naloženo dokonce 6-0, Nyers se trefil 2x, stejně jako Gino Armano a Skoglund. Skvělý Inter tehdy navázal na Meazzovu dobu a předváděl ofenzivní fotbal s přívalem gólů a krásných akcí.

Střelecká potence francouzského rodáka brala dech. Ve čtyřech z šesti sezon, strávených v Interu, překonal magickou hranici 20 ligových gólů, celkový počet 133 zásahů stihnul při pouhých 182 zápasech. Věčná škoda, že v klubu nevydržel déle než oněch 6 let…

4.Alessandro ALTOBELLI

ALTOBELLI
Patrně největší černomodrý střelec v době „po Mazzolovi“. Sice pro klub nevyhrál tolik trofejí, jako někteří jiní, přesto se stal ikonou.

Sandro Altobelli do Milána přišel roku 1977, odcházel po jedenácti letech jako legenda italského fotbalu. V klubových archivech má na svém kontě více branek pouze bájný Giuseppe Meazza, jinak nikdo. Celkem 209x populární „Spillo“ radostně zatínal pěsti, v žebříčku černomodrých střelců v Lize mistrů (resp. PMEZ) ani Coppa Italia nemá více tref žádný hráč.

Za 11 let na San Siru Altobelli získal Scudetto za sezonu 1979-80 a k tomu 2 triumfy v Italském poháru. Je to s podivem a už jsme na to v našem seriálu narazili několikrát, ale paradoxně jeden z nejsilnějších týmů Interu získal trofejí pramálo. V sestavě se sice míjely tváře věhlasných osobností, mužstvo mnohdy předvádělo pohledný fotbal plný invence a potěšení, přesto se vždy našel někdo, kdo byl ještě o něco málo lepší či šťastnější.

Altobelli zářil po boku svého dvorního nahrávače Beccalossiho, skvěle si rozuměl s kolegou Carlem Murarem, v útoku si zahrál i s Karlem-Heinzem Rummeniggem, nebo Aldem Serenou. V jedné šatně seděl s Bordonem i Zengou, zahrál si s Binim, Bergomim, Ferrim i Orialim. Těžil z přihrávek Herberta Prohasky i Giampiera Mariniho, přesto zůstalo u jediného Scudetta.

„Spillo“ měl možná smůlu, že odešel rok před nezapomenutelnou rekordní sezonou 1988-89, kdy Nerazzurri získali své 13. Scudetto.

Přes nedostatek trofejí, tehdejší Inter měl své nezaměnitelné kouzlo. Fanoušci svůj tým milovali, Altobelli byl nejobdivovanějším mužem výběru. Kouč Bersellini perfektně zvládal kočírovat hvězdami nabitý kádr, hrál se dobrý fotbal.

Roku 1982 Sandro se Squadrou Azzurrou získal titul mistra světa, čímž modrý národní tým šokoval celý svět. Vnitřními problémy sužovaná země se tehdy vzchopila a ve chvíli, kdy s ní (zvláště po zpackané základní skupině) nikdo nepočítal, zaznamenala obrovský výkonnostní posun. Porazila Argentinu a po nesmrtelném hattricku Paola Rossiho i Brazílii a mířila vstříc medailím. Ve finálové bitvě pak Altobelli uzavíral italský účet, když střílel třetí branku Bearzotova mužstva. To v konečném měřítku zvítězilo 3-1, ve zlatém týmu si kromě Altobelliho z Interu medaili na krk natáhnul také mladičký Beppe Bergomi, Giampiero Marini, Lele Oriali a náhradní brankář Ivano Bordon.

V dresu Nerazzurri si vysoký hezoun s tradiční hřívou užíval nedotknutelného postavení, po odchodu Graziana Biniho to byl právě „Spillo“, kdo převzal kapitánskou pásku klubu založeného v březnu roku 1908. Štafetu útočného titána po Altobellim přebíral navrátivší se Aldo Serena a německý kanonýr Jürgen Klinsmann. Se 466 starty Sandrovi patří deváté místo černomodrých tabulek.

5.Roberto BONINSEGNA

BONINSEGNA
Jeho příchod do Milána byl jedním z klíčových prvků jakéhosi překlenutí dvou velkých generací Interistů. Éru Herrerova Interu střídala parta okolo právě Boninsegni, Bertiniho, Biniho, Orialiho, nebo Bellugiho. Psal se rok 1969 a Roberto se stal součástí výměny mezi Interem a Cagliari. Slavný bombarďák Sardinii opouštěl po předchozí výborné sezoně provinčního celku, v němž Bobby v útoku válel s neméně kvalitním ranařem Gigim Rivou. Zatímco však Riva byl zapřisáhlým klubistou, „Bonimba“ chtěl v kariéře výš, proto malé Cagliari vyměnil za věhlasný Inter, kde se měl v útoku sejít s proslulým Sandrem Mazzolou. Za Boninsegnu do Cagliari putovala hned trojice hráčů Interu – Angelo Domenghini, Sergio Gori a Cesare Poli.

Transfer se následně ukázal jako vysoce efektivní pro všechny zúčastněné. Sardiňané zcela šokovali celou Evropu, když hned v následující sezoně získali své dosud jediné historické Scudetto, „Rombo di tuono“ Gigi Riva byl na vrcholu sil. Boninsegna se Interu vyplatil hned o rok později, kdy mistrovský titul získal zase Inter. Bobby navíc zvítězil ve sledovaném žebříku o krále střelců, v Serii A se ten rok trefil 24x. A co více, stejnou trofej si „Bonimba“ odnesl i o rok později, kdy zaznamenal jen o dva zásahy méně. Obhájit korunu Capocannoniere v konkurenci jednoho velkého jména za druhým, to je panečku úspěch!

Scudetto z roku 1971 navíc Beneamatu opravňovalo k další účasti v Poháru mistrů evropských zemí, tedy v soutěži, již Velký Inter v 60. letech dokázal vyhrát dvakrát za sebou. Blízko dalšímu zlatu se Nerazzurri ocitli také v námi zmiňovaném ročníku, tehdy byl lepší pouze Ajax Amsterdam, který po dvou trefách Cruyffa zvítězil 2-0.

Hořkou příchuť stříbrných medailí si Boninsegna „užil“ i po dlouho očekávaném finále světového šampionátu 1970 v Mexiku, kde Italové čelili našlapanému celku Brazílie. Po Pelého úvodním gólu tenkrát srovnával právě Boninsegna, jenž tak Azzurri vrátil naději k cestě za zbrusu novým pohárem Bohyně Niké. Kanárci však byli na jiné úrovni než zbylé týmy, navzdory mimořádně kvalitní italské jedenáctce, jejíž součástí bylo hned 5 (!!) hráčů Interu, Pelé a spol. jasně dominovali a jindy tak pevné italské obraně nadělili vysoký příděl v poměru 4-1. Kapitán Facchetti, pravý bek Burgnich, středopolař Bertini, hvězdný forvard Mazzola a Roberto Boninsegna, to jsou jména Interistů, kteří bojovali o nejcennější trofej.

Na Stadio Giuseppe Meazza „Bonimba“ strávil 7 let, během nichž nastřílel úctyhodných 171 branek, kteréžto mu dodnes zajišťují třetí příčku v tabulce nejúspěšnějších střelců historie klubu.

Útočník s nebývale tvrdou střelou, ohromnou silou a skvělým zakončením se v týmu plném legend neztratil ani přesto, že v útoku dlouhá léta hrával s borci jako Mazzola, Jair a Corso. Byl to naopak sám Boninsegna, kdo brzy vyrostl v klubový symbol, z něhož si příklad brali ostatní. Například Alessandro Altobelli, jenž po Bobbyho odchodu zaujal pozici černomodrého střelce číslo jedna.

Zdroj: FCInterMilano.com


© fcintermilano.com

Kopírování textů, zveřejňování a jakékoliv další použití na internetu je povoleno pouze s uvedením zdroje www.fcintermilano.com.


Předchozí článek: 15/08/10 - Inter získal pohár Tim
Další článek: 20/08/10 - Stankovič: Mourinho je už minulost
1987


Diskuze
iván cordoba   (19/08/10 12:36:19)

No jo Meazza to je klasika. Musel to být frajer. Škoda, že se nenarodil o nějakých 80 let déle.
 


545