O Herrerovi kolují mnohé historky. Říká se, že byl na hráče přehnaně tvrdý, také proto mu navždy zůstala přezdívka „Diktátor“. Byl to právě on, kdo k naprosté dokonalosti dovedl tzv. „catenaccio“, herní styl, s nímž v 60. letech dobyl celý fotbalový svět. V roce 1955 ve funkci prezidenta nahradil Angelo Moratti odcházejícího Carla Masseroniho a právě Morattiho zásluhou se Inter dostal ke svému vůbec nejúspěšnějšímu období vůbec. Moratti do týmu přivedl Itala Allodiho, kterýžto platil za nejlepšího sportovního ředitele v Calciu, a který dokázal uskutečnit jakýkoli přestup. Jako mladý byl angažován Peppino Prisco, začínající advokát, který miloval Inter celý život a poté, co bojoval za Itálii ve 2. světové válce, zůstal věrným Interistou až do své smrti.
| pokračování... |
La Grande Inter vedený nesmlouvavým Herrerou získal dva Poháry mistrů za sebou, stejně jako dva Interkontinentální poháry. Mladý a silný tým Nerazzurri porazil ve Vídni slavný Real Madrid, jehož dres nosili hráči jako Di Stéfano, Puskás, Gento nebo Santamaría. Dravost a nekonečná fyzička získaná pravidelným Herrerovým drilem podporovala úspěšný model „catenaccia“, na nějž ostatní týmy nedokázaly najít odpověď. V roce 1965 se finále PMEZ hrálo přímo na San Siru a porážka Eusébiovy Benfiky tak byla o to sladší. Herrera se stal nesmrtelným. Dovedl Inter k obhajobě jako vůbec první italský tým. Hráči jako Facchetti, Mazzola, Picchi a Suárez patřili k největším osobnostem světového fotbalu. Facchettimu jako obránci chybělo jen několik hlasů, aby získal Zlatý míč, jenž nakonec ukořistil Eusébio. Díky Herrerovi a Morattiho penězům byla v městečku Appiano Gentile vybudována na svou dobu supermoderní základna pro přípravu týmu, tzv. La Pinetina. V ní se černomodří ostatně připravují dodnes. Inter během čtyř let získal tři Scudetta, to zbylé čtvrté mu přitom uniklo velice těsně a velice smolně.
Ve zlatých šedesátých letech Inter zastínil jindy protěžovaný Juventus, stejně jako zastínil městského rivala AC, který přitom pod vedením Nerea Rocca rovněž oplýval vynikajícím kádrem v čele s Maldinim, Altafinim a Riverou.
V dnešních dnech a týdnech, kdy Nerazzurri zažívají těžké období nezdarů a příkoří, musí se právě o to více připomínat slavná minulost a nemělo by se zapomínat na Interisty, kteří klub dostávali tam, kde je dodnes. Hovoříme o lidech, kteří klub posunuli dál a obětovali mu své kariéry či s ním dýchali celý svůj život. Herrera možná nebyl největší z klubistů, přesto pro klub udělal tolik, jako žádný jiný kouč. Už je to více než 40 let, co černomodré barvy vedla jména jako Herrera a Angelo Moratti. Oba jsou již mrtví. A zatímco prezidenta Morattiho nahradil jeho syn, který pokračuje v rodinné vášni, nového pokračovatele za Herreru by klub právě nyní ukrutně potřeboval. Poté, co odešel José Mourinho, skutečný korunovaný následník velkého Herrery, se během dvou let vystřídali hned čtyři trenéři, u nichž ovšem těžko hledáme jakákoli pozitivní přízviska. Benítez týmu více uškodil, než pomohl, škody jím napáchané se odrážejí snad ještě dnes. Leonardo je tělem i duší Milanista, o tom nemá cenu vést spory, do novin ať říká, co chce. Gasperini byla z nouze ctnost, která skončila podle očekávání tuhým nárazem. Navíc je ve svém životě až nechutně spjatý s Juventusem, což mu na sympatiích také nepřidává. Ranieri je kvalitní kouč, rovněž ovšem poskvrněný minulostí dotýkající se konkurence, což je zvláště s akcentem na předchozí jména už iritující. Je otázkou, jak dlouho může klub velikosti Interu pokračovat v zabředávání do průměru. Ať již v přivádění průměrných hráčů či průměrných trenérů. Fanoušci by si bezpochyby přáli, aby na lavičku usedl skutečný Interista, jehož kvality by přitom dosahovaly úrovně potřebné k úspěchu. Kde ale takovou osobu sehnat? Nabízí se Walter Zenga, legendární brankář, který by pro klub dýchal. Dokázal by ovšem tým dostat tam, kam patří? Toť otázka.
V posledních měsících a letech se toho v Interu mnoho událo. Přepisovaly se dějiny, a to nejen na týmové, ale i individuální úrovni. Klub opustila dlouholetá ikona a symbol mnoha fanoušků, Marco Materazzi. Ten i přes svou problematickou povahu a způsob hry vždy znamenal jistotu snahy a vášně pro klubové barvy. Iván Córdoba se dostal do desítky hráčů s největším počtem startů v černomodrém dresu, což je zvláště s ohledem na jeho kolumbijský původ úctyhodný výkon. Ale především zde máme našeho Kapitána, který dokázal mnohem více, než asi sám kdy předpokládal. Javier Zanetti navzdory tomu, že není Ital, překonal jak Facchettiho tak Bergomiho a zaujal sám první místo historických tabulek. V osmatřiceti letech je Zanetti žijící legendou, která bezpochyby zaútočí i na Maldiniho celkový rekord v počtu startů v Serii A. Nutno přitom podotknout, že Zanetti přes svůj pokročilý věk zdaleka nehraje za zásluhy, ale naopak i v letošní sezoně patří k nejlepším hráčům týmu. Dnešní výročí Helenia Herrery tedy chápejme jako vzkaz či upozornění na to, že naše historie stále funguje a současný tým by se měl postarat o to, aby pokračovala alespoň takovým způsobem, abychom se na počátku listopadu nemuseli obávat sestupových pásek a nemuseli sledovat, jak silně průměrný tým Juventusu zaujímá pozice, na něž kvalitou absolutně nestačí. Vzpomínka na Herreru budiž varovným prstem pro všechny. Pro hráče, Ranieriho, ale především Prezidenta, který je Interistou 62 let (když byl s otcem poprvé na San Siru) a ví, co znamená vyhrávat i prohrávat. Važme si našich legend, to ony tvoří klubovou hrdost, a právě klubová hrdost je tím, na čem stojí základy velkých týmů. Na Helenia Herreru dnes vzpomínají miliony fanoušků, jeho místo na zlaté stoličce černomodré historie je navždy předplaceno.
FORZA INTER!!!
