20/02/08 (Inter-ol) - V článcích hodnotících zápas většinou najdete pod nezáživným úvodem zpravidla jedenáct čísel. Ty se mají pokusit přiblížit čtenářům, jak asi fotbalisté klubu Interu Milán zvládli právě odehrané utkání, jak se jim dařilo, co se jim povedlo a co naopak ne. Prostě jde o známky jednotlivých hráčů. Dnes jsem se rozhodl, že udělám radikální změnu.
Nic takového v tomto článku nenajdete. Ne, že bych vás chtěl nudit nezáživnými řečmi o zápase od začátku až do konce, problém se nachází jinde. Oznámkovat se totiž dá jen fotbalový výkon. A ten hráči černomodrých v městě Beatles nepředvedli vůbec žádný. Ano, mohl bych hodnotit jejich atletické schopnosti v běhání bez míče, nebo zdařilý pokus o návrat do „skautu“, kdy se semkli v těžké situaci do skvělé party a bránili se proti zlu, které bylo ještě navíc v přesile, či snad dokonce známkovat Interisty za dovednosti důležité pro ragby, tedy odkopnout kulatý nesmysl co nejdál od vlastního území. Ne, do skautu jsem nechodil, atletiku nesleduji a pravidla ragby neznám, já miluji fotbal. A ten jsem od Interu Milán včera neviděl.
19. února 2008, 22:21 středoevropského času vybuchl Anfield Road nadšením. Ze všech koutů stadionu se ozýval chorál You’ll never walk alone – Nikdy nepůjdeš sám. A hráči Nerazzurri opravdu neodcházeli do kabin sami. Odcházeli s pocitem, že letos to opět nejspíš nevyjde. Ano, Inter Milán prohrál úvodní zápas osmifinále Ligy Mistrů na hřišti FC Liverpool 2:0 a postup se mu vzdálil tak, že by ho nemohl spatřit snad ani kapitán Jack Sparrow svým pirátským dalekohledem. Tisíce fanoušků Interu na celém světě si tak mohli v duchu říkat slova „už zase“ a „proč?“. Na to druhé se pokusím odpovědět v tomto fejetonu.
FC Inter Miláno a FC Liverpool, dva hrdé fotbalové velkokluby, avšak v posledních letech tolik odlišné. Milánští vládnou Serii A, sbírají body jak na běžícím páse, drží předlouhé série neporazitelnosti. Ovšem je tu jedna noční můra, Liga mistrů, té se hráči Interu bojí asi jako čert kříže, nedokážou v ní nikdy odvést maximum a hrají až komicky ustrašeně. Jaký kontrast oproti LFC. Tým vedený „tím, jež stále sune ruku vpřed“, jak by mohla znít indiánská přezdívka trenéra Rafaela Beniteze, který svým oblíbeným gestem stále žene z lavičky své svěřence do útoku, je naopak předurčený k tomu uspět na evropské scéně. V lize pravidelně nemá o co hrát již od ledna, vše si ale vynahrazuje v „milionářské“ soutěži.
Proto bylo jasné, že dvojutkání bude nanejvýš vyrovnané. Nešlo brát v potaz aktuální formu obou soupeřů. A jako vždy rozhodovaly maličkosti. A jedna z nich přišla nezvykle dříve než celý červeno-modro-černý karneval vypukl. Dalo by se říct, že problém nastal „kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii“. Tedy abych to upřesnil, kdysi dávno – 3.2.2008, a ta předaleká galaxie? – San Siro a zápas proti Empoli. Právě v tomto utkání se spojili dvě velké stupidity a nastal problém. Stupidita sudího Tagliaventa, který udělil nesmyslnou žlutou kartu Patricku Vieirovi, a stupidita francouzského reprezentanta, který za protesty rázem viděl druhou. Byl tak vyřazen ze dvou utkání, nemohl po zranění nabrat dobrou zápasovou kondici, což způsobilo, že střetnutí proti The Reds musel zahájit na lavičce.
Inter Milán tak udělal dle mého názoru stejnou chybu jako v loňském roce proti „netopýrům“ z Valencie. Nastoupil s příliš defensivní zálohou. Cristian Chivu sice post ve středu hřiště zvládá celkem obstojně, ale přeci jen je to kovaný obránce. Kam odnesl vítr řeči Interistů o tom, jak se poučili a zjistili, že v Lize mistrů je třeba hrát na vítězství? Asi hodně daleko od uší Roberta Manciniho. Prvních 30 minut totiž černomodří nepředvedli skoro vůbec nic, drželi příliš strojeně své pozice, ale co tedy určitě nedrželi bylo to hlavní – míč. Domácí však také nepředváděli nějaký zázračný fotbal. Pro nezasvěceného diváka to nebyla příjemná podívaná. Když smísíte barvou dresů obou soupeřů, tedy červenou a modrou, dostanete fialovou. A tak se daly charakterizovat první minuty utkání, jak my na Moravě říkáme : „hnus fialovej“.
Pak však přišel zlom, co jiného, než červená karta pro hráče hostí. Někdo sbírá známky, někdo auta, hráči z Milána naopak vyloučení. Tentokráte své sběratelské choutky uspokojil Marco Materazzi. Notně však k jeho předčasnému poslání do kabin přispěl vcelku přísný rozhodčí a teatrálně padající manekýn „El Niňo“ Torres. Na sudího je však zbytečné se vymlouvat. Nejen že nejméně v jednom případě odpustil Interu penaltu za hraní volejbalu v pokutovém území, ale navíc bylo na Matrixovi vidět už od začátku zápasu, že chce mít doma dres s číslem 9, patřící španělské hvězdě, a tak ho za něj opravdu vydatně a neustále tahal. Bohužel pro černomodré vždy ve fázi, kdy mu „božský Fernando“ utekl, jako pták Uličník Kojotovi.
A tak již od prvního poločasu bylo jasné, že Inter asi branku nevstřelí a bude bránit výsledek 0:0, který by byl do odvety vcelku nadějný. To se mu dlouho, s vypjetím všech sil dařilo. Liverpool ale rozhodně neodehrál špatný zápas, nechal zapomenout na potupnou víkendovou porážku od druholigového Barnsley, a začal hosty jasně přehrávat. Nepomohl ani příchod již zmiňovaného Vieiry na trávník. Na Anfieldu, v deseti a proti tak kvalitnímu soupeři to prostě nešlo. Přesto se však vysněnou remízu povedlo skoro udržet. Až v 85. minutě se tečovanou střelou prosadil muž, od kterého se to příliš nečekalo. Muž, o kterém fanoušci Reds tvrdí, že by netrefil z penalty ani trajekt. Ano, trápící se Dirk Kyut. A že svou trefu náležitě oslavil, prostě se radoval, jeho nudící se spoluhráč Reina se radoval, Rafa Benitez se radoval (protože to byla asi jeho poslední šance, jak se vyhnout vyhazovu), radoval se snad i redaktor deníku Gazzetta dello Sport, který si tak o Interu napíše další rýpavý článek, radoval se host Studia fotbal Milan Luhový, který tak po zápase mohl použít již předem připravenou větu, že LFC vyhrál zcela zaslouženě. No radovali se snad všichni. Tedy zajisté ne Maicon, který Kuytův pokus lehce tečoval nad bezmocného Julia Cesara. O pět minut později dokonal dílo zkázy miláček domácích fanoušků Stevie Gerrard, který utěšenou střelou zvýšil na 2:0.
Jak je tedy možné, že opěvovaní hráči Série A naprosto vyhořeli na britské půdě? Nehledejme příčinu ve vyloučení. I do té osudné 30. minuty Inter moc krásy nerozdal. Příliš defensivní taktika, spojená s nervozitou hráčů, a nerozehraností některých z nich? Větší kvalita anglické ligy a tedy i anglických klubů? Skvělá hra Liverpoolu? Zranění Ivana Cordoby, který do svého nuceného odchodu ze hřiště hrál snad životní zápas? Těžké spekulovat. Pár věcí je však zřejmých. Cruz nedá gól, pokud se nedostane do šance, což ho pak činí zcela zbytečným. Zlatan si asi zapomněl geniální kopačky v Miláně a proti přesile se prostě snad ani nemohl prosadit. Dejan Stankovič je v letošní sezóně jen svým vlastním stínem. Maxwell s Maiconem se jakoby báli zaútočit a obejít protihráče. Ale hlavně, Esteban Cambiasso a Javier Zanetti sami zápas nevyhrají!
Naděje však umírá poslední. Věřím, že při troše štěstí, a o 200% lepším výkonu, kterého JE Inter schopný, ještě můžeme myslet na postup. Bude to však nesmírně těžké. Takže Forza Ragazzi a věřme, že za tři týdny hráči Liverpoolu opravdu „nepůjdou sami“, ale že se budou do města na řece Mersey vracet s třígólovým přídělem. K tomu by ale Interisti měli přestat poslouchat „Brouky“ a jejich Perný den, spíš by se hodil Luciano Pavarotti a jeho Nessun Dorma. V této písni je totiž pro nás tak důležité slovo – Vinceró!
Autor: Jaroslav Vychodil
Poslední novinky
