13/06/11 - Fotbalový klub Inter Milán zažil v roce 2010 něco, na co budou jeho fanoušci po celém světě dlouho vzpomínat. Ovládl totiž evropský fotbalový Olymp. Jako vítěz Italského poháru, Série A a zejména slavné Ligy mistrů vstupoval do nového ročníku 2010/2011 jako silný gigant, toužící po dalších úspěších a se snahou ještě zvýraznit sílu součastné hráčské generace. Ta byla díky pěti italským titulům po sobě a právě úspěchu v milionářské soutěži právem přirovnávána k „Velkému Interu“ z let šedesátých a měla našlápnuto ho ve všech směrech překonat. Pohádka se však trochu zašmodrchala a černomodrý „Jeníček“ poněkud sešel z cesty za štěstím. Příčiny a okolnosti bych rád rozebral v tomto článku.

Staré známé sportovní pravidlo hovoří o tom, že daleko těžší, než dostat se na vrchol, je snaha se na něm udržet. Pro Nerazzurri to v tomto směru platilo zcela určitě. Přeci jen v Calciu už si konkurence dlouhá léta brousila zuby na to, aby ukončila nadvládu černomodrých. Zejména AC Milán (díky skvělému sportovnímu řediteli Gallianimu, který v podstatě za hubičku dokázal tým neuvěřitelně posílit) byl po dlouhých letech schopný milánskému Interu zdatně konkurovat i co se týče hráčského kádru. Obhájit titul v Lize mistrů je pak jednou z nejtěžších věcí vůbec, vždyť se to ještě nikdy nikomu nepodařilo. Všichni Interisté tedy věděli, jak těžká práce je v sezóně čeká, nikdo si však nepředstavoval jaká šichta to kolikrát doslova bude.

Po úspěchu je těžké změnit tým tak, aby se zachovala vítězná kostra a mentalita, ale aby v ruku v ruce s tím přišlo i nějaké oživení. Ruku na srdce, to se v letním přestupovém období Massimu Morattimu společně s Marcem Brancou příliš nepodařilo. Do Manchesteru City odešel „věčný spratek“ Mario Balotelli s myšlenkou toho, že u tatíčka Manciniho najde větší pochopení pro své výstřelky (což se spletl, protože ani on tak nějak nepobral házení šipek na děti a některé červené karty). Na křídelní pozici místo něj přišel Jonathan Biabiany, který explodoval v Parmě, a do ofensivy ještě již dříve podepsaný mladý brazilský kudrnáč Coutinho. A to je prosím pěkně vše. Tedy o nějakém vyztužení základní sestavy nemohla být ani řeč. O oživení kádru už vůbec ne. Vzhledem k věkovému průměru mužstva a povaze některých hráčů už mnozí tušili problém.

Vše měl ale vyřešit příchod nového kouče. Legendu Interu Josého Mourinha ego zavanulo do Madridu, kde se mu naskytla šance na probrání dalšího giganta k životu, a tak musel Moratti hledat náhradu. Z různých variant které se nabízely v podobě pánů Capella, Dungy či Hiddinka, kteří možná nebyli až tak reální, ale fanoušky hodně opěvovaní, byl nakonec koučem Interu jmenován Španěl Rafa Benitéz, který opustil lavičku FC Liverpool. Tedy trenér s velkými taktickými schopnostmi, s jasnou vizí a úspěchy v Lize mistrů v zádech. Na druhou stranu ale nehodící se do italského fotbalu. Pojďme ale postupně.

Série A 2010/2011

Poměrně povedená příprava ve Spojených státech a herně nepřesvědčivé superpoháry. Tak by se dal v rychlosti shrnout úvod Benitézova angažmá. Italská Supercoppa sice přinesla první trofej do letošní sbírky, ta evropská proti Atléticu Madrid však fanoušky černomodrých dosti zklamala. Bezvládný výkon bez většího pohybu a šancí. Pozitivně se v ten čas jevil snad jen Samuel Eto´o, který poprvé naznačil, že by sezóna mohla patřit jemu.

V ligové premiéře Inter tradičně nevyhrál, když odevzdal dva body v Boloňi a přitom nedokázal vstřelit branku. Následovalo taktéž klasicky utrápené vítězství nad Udinese, které zajistil právě Eto´o po doklepnutí vlastní neúspěšné střely z penaltového puntíku. Benitéz ale v těchto zápasech naznačil, na jakých pevných bodech chce své angažmá stavět. Zejména to byla hra s míčem, který jeho hráči měli držet co možná nejčastěji na svých kopačkách a dávat ho rychle od nohy jeden na druhého. Na Inter se začátkem ligy poměrně hezky koukalo. Snaha o fotbalovou modernu byla povětšinou kvitována, ve vzduchu visely jen otázky, zda-li se tento styl hodí do Itálie. Co se týče rozestavení, tam se asi nedala čekat nějaká zásadnější změna. Po vzoru svého předchůdce a vzhledem ke svým zkušenostem z Liverpoolu, preferoval Rafa výhradně složení 4-2-3-1. Zde však nastal první kámen úrazu. Mourinho tento styl praktikoval v období, které bylo pro klub nejúspěšnější v dějinách, všichni hráči byli zdraví, namotivovaní a s fantastickou formou. Takové podmínky Benitéz neměl, ba co víc, nebyla v týmu ani dost kvalitní křídla na to, aby tento systém šel zdárně praktikovat. Na druhou stranu výsledky Interu na rozjezdech sezón nebyly nikdy nějak oslnivé, a to ani pod Mancinim nebo pod Mourinhem. A vždy se z toho pak vyklubal titul, takže se panika zatím poměrně brzdila.

V následujících dvou zápasech pak Rafa naznačil, že by to přeci jen mohlo jít. V Palermu předvedl tým výborný výkon s množstvím střel a šancí. Obrana sice dopřála Iličičovi jeho první branku v Sérii A, Samuel Eto´o ale po skvělé práci Stankoviče dokázal zápas otočit. Loňský král Diego Milito už se navíc zdánlivě vzpamatovával z Maradonova zářezu na světovém šampionátu, nepovedené přípravy a penaltového selhání v superpoháru. Dostal se do třech tutovek a v poli byl platným hráčem, trápilo ho ale zakončení. O týden později proti Bari už ale dvakrát skóroval, Eto´o se zdál býti nezastavitelným, Nerazzurri vyhráli 4:0 a vedli tabulku. Tedy vše, jak má být.

Jenže následovaly dva velmi těžké zápasy, které černomodří nezvládli, a to zejména v útočné fázi. Ta začala dělat svěřencům španělského kouče velké problémy. Dostat míč do brány bylo pro Inter těžké asi jako uvidět tučňáka patagonského, jak přebírá zrnka písku na libyjské pláži.

Kámen úrazu nebyl ani tak v samotném zakončení, ale v hledání prostoru pro střelu v pokutovém území. AS Roma pak na Olympijském stadionu v druhém poločase vzájemného zápasu chtělo více vyhrát, což jim Mirko Vučinič, jedním z jeho mála povedených momentů v sezóně, umožnil. Za sedm dní se pak konalo na Meazze Derby d´Italia i za účasti českého fanklubu i mé osoby. Atmosféra podle některých nebyla tak elektrizující jako obvykle, a to zejména kvůli protestu proti kartě Tessera del Tifoso, který se stal v letošním ročníku v Itálii dosti populární. Po dlouhých letech dokonce ani nebylo vyprodáno a hráči jakoby to vše vycítili. Pár šancí sice na obou stranách k vidění bylo, bylo jich však jako šafránu. Celé střetnutí se po chvilce smrsklo jen ve vzájemný souboj Eto´oa s Krasičem, kteří jako jediní splňovali kritéria pro představitele jednoho z největších zápasů ve fotbalové Evropě. Diego Milito v závěru zahodil svou obrovskou šanci, což pak bohužel letos ještě několikrát zopakoval a zápas skončil bez branek. Jen jako poznámku pod čarou doplním, že já osobně jsem si zápas přes všechna negativa neuvěřitelně užil a Meazza byla prostě dechberoucí. Ale to by vydalo na samostatný článek.

Zpět tedy k Sérii A. V Cagliari dokázal Inter ušmudlaně vyhrát díky střele Eto´oa, ale štěstí se na černomodrých kopačkách neudrželo dlouho. O pár dní později v prudkém lijáku Inter doma vysloveně prohýřil dva body se Sampdorií Janov. Nutno podotknout, že ta byla ještě toho času silná a měla nějaký útok, což se o ní na jaře říci rozhodně nedalo. Na druhou stranu gól dokázala vstřelit jen ve chvíli, kdy sudí Orsato nepochopitelně přehlédl faul Cassana na Chivua. Nerazzurri se s touto nepřízní osudu nedokázali vypořádat a na nic více než na vyrovnání se nezmohli. Pozitivem zápasu byl ale skvělý výkon mladíčka Coutinha, který se poměrně zdatně vypořádal se svým přeškolením na křídlo a dokonce nahrál Eto´ovi na vyrovnávací gól. Po hříchu to byl ale jeden z mála jeho povedených výkonů v sezóně, což v té době bohužel nikdo nečekal.

Zápas v Janově s tamějším CFC velmi připomínal utkání v Cagliari. Diváci se nudili, souboj se odehrával ve středu hřiště a rozhodla ho jediná střela, tentokráte z kopačky Muntariho. Domácí gólman Eduardo předvedl jednu asi z dvacíti minel v sezóně a dopomohl tak Interu ke třem bodům. Na čele tabulky se ale usadilo římské Lazio, které táhla nová akvizice Hernanés a zejména překvapivě a i „nově narozený“ Mauri. Do popředí už se dokázal dostat i supersilný AC Milán, kterému začal sbírat body Zlatan Ibrahimovič. O něm by se také dal napsat samostatný elaborát, do čehož bych se velice nerad pouštěl. Jednu poznámku si však neodpustím. Na jeho „zradu“, kdy bez mrknutí oka podepsal po návratu do Itálie smlouvu s městským rivalem Interu a vzhledem k jeho dřívějšímu působení v Juventusu se tak pro většinu Itálie stal personou non grata, se kouká spousta fanoušků dost radikálně. Já možná i částečně jeho rozhodnutí (nikterak už některé konkrétní chování) chápu, ale byla to pro mě neuvěřitelná rána, která ještě umocnila rozpaky nad probíhající sezónou.

Nerazzurri totiž nevyhrávali dál, góly nepřicházely a o body nás připravovaly mužstva, která jsou, no slušně řečeno lehce podprůměrná. Remízy s Brescií a Lecce dostaly Inter pod nepříjemný tlak zrovna ve chvíli, kdy mělo přijít derby s AC Milán. Větším problémem však byl samotný stav mužstva. To totiž začalo připomínat vojenské ležení na řece Sommě, kde opravdu skoro nikdo není zdravý ani fyzicky, ani duševně. Klíčoví hráči jako Maicon, Cambiasso či Julio César nebyli k dispozici. Marodila i lavička a největší neštěstí na černomodré sedlo v 51. minutě zápasu s Brescií. Sezóna skončila pro hráče, který si snad jako jediný v kádru může právem říkat „nenahraditelný“. Ztráta Waltera Samuela se promítla do celého průběhu ročníku možná více, než si kdo dovedl představit.

Samotné derby della Madonnina rozhodly tři faktory. Brzký gól z penalty hned v úvodu zápasu, který vstřelil doslova tváří v tvář Curvě Nord Zlatan Ibrahimovič; nepříliš šťastné nasazení Marca Materazziho, který pokutový kop způsobil, a naprostá neschopnost zdecimovaného kádru cokoliv s výsledkem udělat, i když se soupeř stáhl do obrané ulity, zejména pak po vyloučení Abateho za potyčku s Panděvem. AC Milán vystřelil jedinkrát na bránu a přesto se dá říci, že zvítězil zaslouženě. Už to samotné o kvalitě zápasu vypovídá své. A bylo ještě hůř. V Chievu museli pro nedostatek hráčů na lavičce střídat i Alibec či Kwankwo, Davide Santon zahrál opět tragicky a zavinil gól, Goran Panděv potvrdil, že by netrefil ani parník, Samy Eto´o už měl ze všeho nervy na pochodu a podruhé v sezóně si bouchl do soupeře, za což následoval pozápasový trest, rozvrácený tým prohrál 2:1, černomodří už osmý! zápas v řadě nedokázali vstřelit více jak jeden gól a v tabulce jim patřila až šestá příčka. Šatna týmu připomínala čekárnu u lékaře ještě před zavedením regulačních poplatků a hráči si nevěřili. Ti, co mohli běhat, se nepotkali s formou a Rafa Benitéz tomu všemu jen tiše přihlížel hluboko usazený do své trenérské židle, z které vstával jen minimálně a o nějakém nabuzení či hecování v těžké chvíli z jeho strany nemohla být ani řeč. Takto to prostě v Itálii nechodí a neúspěchy se neodpouští. Neustálými řečmi o charakteru si Španěl tifosi také nezískal a tlak na něj a na mužstvo neustále rostl.

Cestou vzhůru nebyl ani zápas s Parmou, kde tým sice konečně zabral střelecky, ale nemít štěstí v defensivně, mohl klidně prohrát 5:6 a neřekl by ani Crespo. Podzimní zmar pak ukončil odevzdaný výkon v Římě. Když ale fotbalový Pán Bůh uviděl, že Inter dostává branky už i odrazem od břicha ( myšleno Biava ) a že na druhé straně musí střílet góly i šeroslepec, kterému než někdo řekne, kde je brána, míč už nemá (myšleno Panděv), tak se asi rozhodl, že týmu pomůže. Nejen, že hráči Nerazzurri na jaře alespoň trochu méně laborovali se všemi možnými svalovými potížemi, ale zejména pak nadělil Interu titul, díky kterému si aspoň na rok můžeme říkat nejlepší tým světa. Rafa Benitéz získal v mužstvem v Abu Zabí trofej pro mistra světa klubů. Měl již k dispozici skoro celý kádr (až na Sneijdera, který odkulhal z trávníku hned po pár minutách turnaje) a soupeři přeci jen kvalit italského mistra nedosahovali. Úspěch je to však velice cenný zejména ve vztahu k tomu, co museli černomodří vyhrát, aby se na tento turnaj vůbec kvalifikovali a jak dlouho jim trvalo, než tento primát do své sbírky opět získali.

Po tomto triumfu se však stalo něco, co mnoho lidí nepředpovídalo. Kouč Benitéz byl na podzim kritizován v podstatě za všechno. Od vedení tréninků, přes svůj postoj ke couchingu až po (vyvedeno do absurdna) úbytek ropy na blízkém východě. Prostě mohl za všechno. „Rafa ven“ bylo k vidění na většině internetových diskusích po celém světě a opravdu to neznamenalo, že by chtěl jít někdo na kafe s tenistou Nadalem. A právě po MS klubů se zdálo, že by si mohl Španěl fanoušky alespoň trochu usmířit. On ale spáchal harakiri. Místo oslav historického úspěchu se otevřeně pustil do kritiky vedení. Nelíbila se mu jeho pozice v klubu, jak se k němu chovají novináři a že nedostal v létě žádné posily. Naznačil, že s daným kádrem plným hráčů, kteří jsou přesyceni úspěchy a po loňské jízdě nemají motivaci, který navíc kosilo jedno zranění za druhým, vlastně hrál co mohl. Když se na to koukneme zpětně, částečně měl určitě pravdu, jenže dobu na vyplakání se prostě šeredně neodhadl, a její formu už vůbec ne. Nikdo mě již dnes nepřesvědčí o opaku, že to Rafa udělal záměrně, že tušil, co jeho řeči budou znamenat, a že se strachem z dalšího jarního neúspěchu prostě jednal. Massimo Moratti je hrdý muž, který celý podzim vyjadřoval i přes špatné výsledky kouči podporu, a proto nemohl jednat jinak. A Rafael Benitéz byl propuštěn.

Nemyslím si, že by vše, co se v Interu na podzim stalo, byla až tak jeho vina. Měl kádr opravdu složený z hráčů, kterým chyběla motivace. Na Maiconovi či Sneijderovi to bylo vidět až neuvěřitelně. Milito byl psychicky mrtev a zbytek týmu prostě odpadl fyzicky. V závěru už ani nemohl volit sestavu, prostě hrál ten, kdo mohl běhat. A aby tým táhli hráči jako Obi, Natalino, Kwanwo či Alibec, to opravdu mohl očekávat snad jen chráněnec bohnického ústavu dva dny po převzetí. Do Rafova systému nepřišly žádná konkurenceschopná křídla a on tvrdě lpěl na jeho zachování. Pravdu o tom, jestli se v srpnu vážně výslovně spokojil jen s Biabianym a Coutinhem se asi už nikdy pravdu nedozvíme. Každopádně jeho styl chování na lavičce, kdy působil skoro až nepřítomně, vztahy s hráči, které byly více než napjaté a konečné vyjádření do médií ho zaslouženě z lukrativní židle kouče Interu katapultovaly.

Inter tak byl rázem ve stejné situaci jako v létě. Sháněl kouče. Opět médii kolovala stejná jména a fanoušci se předháněli v tom, které z nich by se pro Nerazzurri a jejich styl hry nejvíce hodilo. V této fázi však rozum prohrál a zvítězila ješitnost. A to hned dvojnásobná. Moratti se chtěl pomstít Milánu za angažování Ibrahimoviče a na lavičku dosadil hrdého Milanistu Leonarda, který na nabídku kývl ze stejně malicherných důvodů. Ač dlouhou dobu přesvědčoval všechny o své loajalitě k červenočerné barvě, jeho odchod z týmu jeho srdce v něm zanechal tak veliký pocit křivdy, že se stal pro polovinu města Jidášem, tedy trenérem Interu. Pro fanoušky černomodrých to byla trochu rána pro jejich hrdost. Přeci jen aby jejich klub vedl Milanista není věc z nejpříjemnějších. Hlavní problém byl však v tom, že se Leo pro tým jako je Inter dost nehodí a jeho jaro by se dalo charakterizovat slovním spojením „ztráta tváře“. Ale pojďme postupně.

Brazilský kouč přebíral mužstvo s desetibodovou ztrátou na čelo tabulky a nutno podotknout, že mu ze začátku vnukl velký impuls. Stal se dobrým motivátorem, hráči ho respektovali a snažili se plnit jeho pokyny z lavičky. Navíc bylo vidět, jak Leo každým zápasem žije a nikdo pod ním nic neodflákne. Což bylo rozhodujícím faktorem pro psychicky unavené mužstvo. Tedy alespoň ze začátku. Hned jeho premiéra proti silné Neapoli dopadla parádně a byl to jeden z nejlepších zápasů Interu na jaře. Rozestavení se změnilo na variantu 4-3-1-2, které ale volně přecházelo v 3-3-1-3, kdy se Maicon vysunoval na pravé křídlo, v záloze ho jistil Zanetti a Samy Eto´o hrál staženějšího útočníka z levé strany. Leo oživil přednosti černomodrých se silným středem zálohy a ze začátku to klapalo, zejména výsledkově. Neapol zničil Motta, Catanii Cambiasso, Boloňu obnovená spolupráce Eto´oa s Militem a Cesenu Chivuova tankistická helma. Inter se dral tabulkou vzhůru, jenže již tyto zápasy ukázaly něco, s čím prostě Inter nemůže dlouhodobě uspět. A to totální neorganizaci defensivní činnosti, která prostě není černomodrým vlastní. Veškeré své úspěchy v dějinách dosáhli milánští pevnou hrou v bloku a výborným přechodem do útoku. Ještě v květnu roku 2010 se o Nerazzurri mluvilo jako o týmu s nejlepší obranou na světě. Během jednoho roku bylo vše zničeno, rozprášeno a zbylo jen pár zmateně pobíhajících lidí snažící se bůh ví jak zastavit soupeřovy akce. Inter pod Leonardem sice často držel míč a směrem dopředu hrál krásný fotbal plný gólů, obranná fáze ale připomínala cedník na špagety.

V pravém světle se vše ukázalo již v 21. kole v Udinese, kdy nezastavitelná jednotka v čele se Sanchézem a Di Natalem hosty zcela rozebrala na prvočlánky a připsala si snadné a zejména zasloužené vítězství. Prezident Moratti pak z části v reakci na tento výsledek, z části proto, že se chtěl trochu vysmát bývalému kouči a reagovat na jeho požadavky, vyvíjel snahu o to, aby byl početně méně široký kádr posílen. Bohužel na konci přestupového období už prvotřídní kvalitu přivést nemohl a tak zůstalo jen u jakéhosi látání děr. Výměnou za Jonathana „Forresta“ Biabianyho a nějaký ten milion Euro přišel střelec Pazzini, který pomohl vyřešit gólovou indispozici Diega Milita. Dále pak obránce Nagatomo, jakožto marketingový tah pro asijský trh, a záložník Kharja, který sice nikdy moc nezářil, ale byl zrovna k dispozici. Již na začátku ledna pak dorazil velký talent Ranocchia a do Ceseny zamířil nevýrazný, chybující a talent pomalu zabíjející Santon.

Nové akvizice se předvedly hned v následujícím zápase s Palermem, který se dlouho vyvíjel podobně, jako utkání v Udinese. Záložníci nedostávali přesné obranné úkoly, často se pohybovali na postech, které jim přímo nesedí a nezajišťovali jeden druhého. Přetížená obrana bez pravého vůdce pak kupila chybu za chybou a po prvním poločase Inter prohrával 0:2. Do sestavy se však již vrátil uzdravený Julio César, který chytil Pastoremu penaltu a střídající hrdina Pazzini zápas otočil. To byla nejsilnější stránka Leonardova Interu. Brazilský kouč těžil z toho, že mužstvo v černomodrém prostě chce vyhrávat, je složeno z množství kvalitních hráčů, kteří za třemi body dokáží jít, i když se až tak nedaří. Navíc oproti Rafově podzimu zcela probudil střelecký apetit v mužstvu a tak výsledky 3:0 v Bari nebo 5:3 s AS Roma nikoho už ani nepřekvapovaly. Do formy se po zranění navíc začal dostávat Wesley Sneijder a fanoušci začínali věřit, že prostě Leo táhne mužstvo správným směrem. Výsledkově mu totiž nešlo cokoliv vytknout. Inter byl po 24. kole už třetí se ztrátou pěti bodů na čelo a zápasem k dobru.

Jaro bylo ale charakteristické tím, že kdykoli se tým zvednul, tak přišel po sérii výher těžký zápas, který poukázal na nedostatky, které jsme všichni nechtěli moc vidět. Tím dalším z řady tedy bylo utkání v Turíně se „Starou dámou“. Juve sice nepředvedlo nikterak uchvacující koncert a v paralele s milánským derby i turíňané v závěru horko těžko bránili hubený náskok, to se jim však nakonec podařilo. Bohužel jen kvůli Eto´ově zkratu, který s nabídnutým střeleckým pokusem před prázdnou bránou naložil asi jako manžel s dopisem od své tchýně, ve kterém je napsáno, co se musí o víkendu vše opravit na chatě – tedy ho zmačkal a zahodil.

Hráči se ale ani po tomto nezdaru s věčným rivalem, kterého tedy v této sezóně nedokázali porazit ani mu vstřelit gól, nesložili. V následujících zápasech dokázali alespoň trochu zlepšit obranu a pustili se do stíhací jízdy za vedoucím AC Milán. Ve Florencii dokázali v těžkém zápase vyhrát 2:1, když si své místo před prázdnou bránou našel opět Pazzini. V utkání s Cagliari pak neinkasovali vůbec, což můžeme považovat za počin roku, zejména v kombinaci s tím, že se jim stejný kousek povedl hned v následujícím kole v Janově proti tamější Sampdorii, kde vyrovnané střetnutí rozhodl fantastickou ranou z přímého kopu Sneijder. Po domácí kanonádě s Grifony, kdy čtyřka Eto´o, Pazzini, Sneijder a Panděv odvážně kombinovala a Japonec Nagatomo vytvořil světový rekord ve chvíli, kdy v nejkratším možném úseku po sobě branku vstřelil a druhou zavinil, už byl Inter na druhém místě tabulky s tříbodovým náskokem na Neapol. V černomodrých srdcích se začala shromažďovat víra v po podzimu nečekanou obhajobu. A když začali zbytečně ztrácet body i Rossoneri, drama bylo na světě.

Bohužel v tomto období se pomalu začalo vytrácet prvotní nadšení a elán ve vztahu hráčů k novému kouči a stroj jménem Inter se trochu zadrhl. Těsná výhra nad Lecce a remíza v Brescii, kde byl jediným nebezpečným hráčem Caracciollo a přesto ho obrana v čele s Cordóbou a jeho „dnem blbec“ nedokázala ubránit, však i tak katapultovala černomodré jen dva body za AC Milán, se kterým se Leonardovi svěřenci měli utkat právě v zápase 31. kola, v utkání o všechno. Stíhací jízda Nerazzurri byla přímo neuvěřitelná a měla být dovršena právě v milánském souboji, který sledovala celá Itálie. A Inter do něj vstupoval jako favorit!

Tento zlomový moment ale tým bohužel nezvládl. Opět se projevil obraný chaos v černomodrých řadách (i když stopeři Ranocchia a Chivu nastoupili po zranění a Lúcio nebyl k dispozici, což bylo citelné oslabení), Leonardova taktická nevyspělost a neschopnost zvládat klíčové zápasy. Utkání ovlivnil brzký gól Pata po chybném přístupu k hráčům od Maicona a Ranocchii. Inter pak sice obraz hry vyrovnal, vypracoval si šance a z jedné z nich podle opakovaných záběrů dokonce vstřelil i gól, ten však uznán nebyl. A když Samy Eto ´o na konci prvního poločasu podruhé během pár měsíců poslal mnoho černomodrých srdcí na léčení s infarktem poté, co odmítl trefit prázdnou bránu, bylo zle. V druhé půli už jen smrtící brejky soupeře decimovaly nejistou obranu hostí, ve které zejména Ranocchia často připomínal strašáka do zelí z Alenky v říši divů. Chivu uviděl červenou kartu, rozhodčí Rizzoli ještě v poslední minutě dovršil přísné rozhodování proti Interu odpískanou penaltou po faulu Zanettiho na Cassana a výprask 3:0 byl na světě. Nutno podotknout, že byl zcela zasloužený, protože AC Milán byl po většinu utkání lepším týmem, který byl veden takticky zdatnějším koučem. Leonardo prohrál další ze svých derby a Interistům zbyly jen oči pro pláč. Tohle byla poslední třetí rána ligového jara, ve kterém Nerazzurri sympaticky dotahovali, ale na samotný vrchol se bohužel nedostali.

Hráči se v dalším průběhu ještě pokusili bojovat, ale bylo už vidět, jak je tato porážka vzala a že už asi i sami tuší, že letošní AC si titul jen tak vzít nenechá. Chievo ještě černomodří porazili díky dobrému výkonu Maicona 2:0, ale už po následujícím výbuchu v Parmě, kdy se chyb nevyvaroval ani ztělesněná jistota Zanetti, bylo definitivně vymalováno.

O to větší poklonu zaslouží hráči za to, jak zvládli konec už v podstatě rozhodnuté ligové sezóny, ve kterém se skoro o nic nehrálo. Dobrými výkony bavili fanoušky, zkoušeli nové věci a zejména v pohodě udrželi druhé místo zaručující přímý postup do Ligy mistrů. Je to sice slabá náplast na ztracenou nadvládou nad Itálií, ale po podzimu hlodal v myslích Interistů nejeden červíček pochybností nad tím, jestli je toho po všech stránkách zdecimovaný tým vůbec schopen. Poslední utkání však ukázaly, že Inter prostě byl letos v Calciu druhý nejlepší. Lazio černomodří dokázali přehrát, i když skoro celý zápas hráli o desíti a nepříznivý výsledek otočili (i díky chybě Biavy, která dokázala, že boží mlýny přeci jen melou ). V Ceseně se jako blanický rytíř vyřítil z lavičky Pazzini a sám obrátil koloběh dějin zápasu. Proti Fiorentině si přispal první ligovou branku Coutinho, v Neapoli opět úřadoval Samy Eto´o a bral se bod a v posledním utkání Nerazzurri v pouťovém tempu porazili Catanii i s Lúciem v záloze.

Vždy je těžké vzdát se určitých triumfů a vítězství ve chvíli, kdy si na ně člověk zvykne. Inter kraloval Calciu po čtyři roky a asi přišel čas na malé vystřízlivění. některým hráčům to určitě pomůže a budou se chtít dostat zpět na vrchol. Odevzdat titul rivalovi z AC Milán není nejlehčí, ale musíme to respektovat. Obzvláště s přihlédnutím k tomu, že ho Rossoneri vyhráli letos zaslouženě. Nejsou sice nejsilnějším mistrem, který kdy v Itálii byl, měli hodně zaváhání a zbytečných ztráty, ligu nijak neválcovali, ale i přesto byli letos prostě nejlepšía patří jim gratulace. Možná i proto, že se konkurence prala s dostatkem vlastních problémů, ale oni ty své prostě zvládli nejlépe. Nový trenér Allegri přinesl do týmu svěží vítr a dokázal ukočírovat všechny hvězdy i problémové hráče, kterých se to v Miláně po přestupovém období jen hemžilo. A to už samo o sobě je známka určitě kvality. Nezbývá než doufat, že tento rok byl jen přechodným a že se za rok s trofejí bude radovat opět starý dobrý Inter, spíše než nový milánský projekt.

Liga mistrů 2010/2011

Inter vstupoval do milionářské soutěže s nápisem „Champions“ na rukávu, což na jednu stranu bývá dosti zavazující věc, na druhou stranu ale také znakem určité hrdosti, že fotbalisté hrají za tým, který ještě před rokem získal ušatý pohár. V půlce září, kdy soutěž začínala, nikdo moc nepředpokládal, že by mohl Inter triumf obhájit, přeci jen, ještě se to nepovedlo nikomu v historii a ke konečnému vítězství je třeba zejména dosáhnout souhry mnoha okolností a náhod. Nicméně malý plamínek jistě doutnal v každém z nás. Letošní ročník milionářské soutěže přinesl i pro samotný Inter spoustu nádherných zážitků. O to více mrzí, jak vlastně naše putování soutěží skončilo.

Los Interu přiřknul poměrně zajímavou skupinu s Tottenhamem, Brémamy a Twente. Tedy poměrně ofensivní týmy, které ale není lehké udolat. I přes to, že tato společnost nepatřila k nejlehčím, černomodří byli favority a zahajovali v Enschede na půdě překvapivého holandského mistra Twente. Hráči v červeném se ukázali jako velice dobře rychlostně disponované mužstvo se zdatnými techniky, které kdyby zapracovalo na taktice a defensivně, mohlo by na evropské scéně udělat díru do světa. Inter se sice dostal do vedení pro průniku Milita a dorážce Sneijdera, ale zejména díky překrásnému přímému kopu Jansena a vlastní brance Milita, který tak byl u všeho důležitého před oběma brankami, dokázali domácí vývoj skóre otočit. Ještě do přestávky vyrovnal Eto´o a naznačil tak, že letošní Liga mistrů by mohla být ve znamení velkých přestřelek. V druhé půli už ale gól nepadl a ke spokojenosti obou celků utkání skončilo nerozhodně.

To, že se útočníkům Interu vždy lépe dýchalo v Lize mistrů než v domácí soutěži potvrdil hned druhý zápas ve skupině, kdy na Meazzu zavítaly Brémy. Tedy poměrně trápící se tým skoro bez defensivy. Hůře v Miláně bránilo snad jen Bari, které si samo podrazilo nohy dvěma penaltovými situacemi. To německého soupeře rozložil sám Samuel Eto´o, když po výtečných přihrávkách za obranu se zakončením nezaváhal. Výsledek 4:0, o který se vydatnou měrou přičinil i na evropské scéně výtečně hrající Sneijder, dával tušit, že by svěřenci kouče Benitéze nemuseli mít s postupem do dalších bojů problém. To bylo velké plus, protože v dřívějších letech, i těch úspěšných, tomu tak zdaleka nebylo vždy.

Ještě větší důvod k optimismu zavládl v Milánském táboře po duelu s anglickým Tottenhamem. Nováček Ligy mistrů si vybral daň za nezkušenost, zejména v prvním poločase jeho defensiva připomínala rozbombardovaný štít kosmické lodi Enterprise, který možná sloužil mnohým věcem, ale rozhodně ne ochraně své posádky. Černomodří vetřelci skrz něj pronikali bez větších obtíží. Hned po pár vteřinách udeřil po souhře na jeden dotek kapitán Zanetti. Světu se ukázali i mladíčci Biabiany s Coutinhem. Po faulu na prvně jmenovaného byl vyloučen gólman Goméz a kopala se penalta, kterou s přehledem proměnil Samy Eto´o a zaznamenal tak už svůj pátý gól ve třetím zápase milionářské soutěže. Později přidal ještě jeden, trefil se i Stankovič a kde kdo už jen koukal do středového kruhu, jestli tam náhodou neleží bílý soupeřův ručník. Rafa Benitéz ale neudržel nasazení svých svěřenců na maximální hodnotě, špatně prostřídal a na hřišti tak najednou vzniklo dost prostoru pro Garetha Balea. A pokut se tento velšský chasník se stehenní tkání vypůjčenou od Usaina Bolta může rozběhnout, je zle. Třikrát se prohnal kolem zkoprnělé obrany, přesně zamířil a z rozhodnutého střetnutí udělal drama. Inter sice výhru nakonec vyválčil, ale Garethmánie v Evropě začala.

Do odvety šli Nerazzurri s myšlenkou soupeřovy rychlostně vybavené křídelníky ubránit lépe, vzhledem k okolnostem se to ale stalo v podstatě nemožným. Interu chyběl Cambiasso, Stankovič, Motta a Mariga, v průběhu zápasu se ještě zranil Muntari, takže tým byl v podstatě bez středních záložníků. Náhradní gólman si příliš nerozuměl s defensivou, debutující Nwankwo jakoby nechal odvahu v šatně, pravou stranu bránící Maicon zase svou formu někde v pravěku a neštěstí bylo na světě. Černomodří sice díky neustále skórujícímu Eto´ovi udrželi těsnou ztrátu až do koncovky zápasu, to se ale opět rozběhl Bale, Lúcio vedle něj vypadal jako drezína supící za pendolinem a zápas skončil 3:1 pro domácí.

Pohodový postup se tak lehce zkomplikoval, přesto k němu stačily tři body z domácího utkání s Twente. Podle papírových předpokladů to neměl být problém. Jenže Inter měl do ideální formy daleko, mnoho zraněných a Twente oplývalo chutí hrát fotbal. Po mnoha šancích na obou stranách nakonec vyrovnaný duel rozhodl Cambiasso a zajistil milánským osmifinále, již sedmé v řadě. Stále ale bylo ve hře první místo ve skupině, i když k němu fotbalisté pod Benitézovou taktovkou měli dále. Zkušenosti z minulých let, kdy los přiřkl v play-off Interu vždy super silného soupeře, hovořily pro to, aby se o výhru ve skupině bojovalo až do poslední minuty. Nestalo se tak. Nerazzurri do Brém k poslednímu představení v základním dějství dorazili už předem poraženi, bez několika opor, s řadou mladíků, rozložení, odevzdaní a zejména hazardující se jménem Interu. Podle toho taky zápas dopadl. Podprůměrný Werder hladce zvítězil a český fanklub mohl jen zklamaně opustit Německo. Po hříchu však ani tohle nebyla největší letošní ostuda. Ale o tom později.

Nerazzurri tak skončili ve skupině opět druzí a při osmifinálovém losu se mohli znovu těšit na zvučného soupeře. A že ruce losující míčky z osudí dokáží i v play-off vytvořit pikantní souboje, už dávno víme. Interu byl přiřazen Bayern Mnichov a měla se tak odehrát repríza loňského velkého finále. Bavorský gigant v lize zrovna chytal druhý dech, jakoby zázrakem se mu na chvíli uzdravily obě křídelní hvězdy a chystal se tak velice sebevědomý výjezd na Meazzu. Nový kouč Leonardo, pro kterého byla Liga mistrů zatím jednou velkou kariérní můrou, vymýšlel, jak útočnou smršť hostí zastavit. A nutno podotknout, že samotný zápas můžeme označit za takticky nejlépe zvládnutý z jeho strany vůbec! Přehustil střed hřiště, donutil hráče držet pevný blok, k Riberymu i Robbenovi byl společně s krajních bekem posunut i jeden záložník, takže nemohli dělat kličky do středu. A Bayern byl rázem bezradný. Sice trefil dvakrát konstrukci brány Julia Césara, ale spíše to bylo po povedeném centru potažmo individuální akci. Jinak hrál neúčelnou házenou a Inter prostřednictvím dvojice Eto´o – Sneijder vyrážel vždy umě dopředu. To je hra, která je Interu vlastní, trpělivě bránit a čekat na své šance. A ty přicházely. Bohužel se je jednu po druhé nedařilo proměňovat. Zejména Cambiasso byl dvakrát zcela sám před výborně chytajícím gólmanem Kraftem, ale neuspěl. V posledních minutách tak přišel trest. Černomodří se zbytečně nechali strhnout diváky, vyrazili dopředu ve více lidech a při ztrátě míče Kharja nepokryl prostor, který měl okupovat. Robben se tak poprvé v zápase dostal ke svému průniku do středu hřiště a přišla pohroma. Gomézův gól po dorážce Holanďanovi střely sice může jít lehce na vrub Julia Césara, který míč jen vyrazil před sebe, základní chyba se však stala právě při zajišťování obranných prostor.

O to víc s podivem bylo, jak vlastně Leonardo přistoupil k odvetě, ve které se již Interu příliš šancí nedávalo. Leo zcela rezignoval na pevný blok a prostě chtěl v Alianz aréně hrát šílený zápas a uspět. A kdo by očekával, že se tak opravdu stane? Nezadržitelný Samy Eto´o vstřelil úvodní branku a ještě za Mourinha bychom měli skoro jisté prodloužení. Jenže kdeže loňské sněhy jsou. Leonardovi svěřenci dále chtěli hrát otevřený kombinační fotbal a držet míč, což je sice ušlechtilá myšlenka, ale proti Bayernu poněkud hůře realizovatelná. Techničtí hráči domácích začali využívat dostatek prostoru, který jim nezajišťující se obrana Interu poskytovala a válcovali ji jako buldozery firmy SKANSKA po obdržení tučné státní zakázky. Opět po Robbenových kličkách do středu hřiště padly dvě branky a další obrovské závary před brankou Julia Césara končily jen těsně ve prospěch Interu, tedy bez gólového efektu. Sám brazilský gólman sice střídal horší zákroky s těmi fantastickými, ale přesto držel prapor milánských stále nad vodou. To se pro druhý poločas ukázalo jako klíčové. V druhé pětačtyřicetiminutovce totiž Bayern názorně ukázal, jaké je to doslova se složit z očekávaného postupu. Německý tým úplně přestal hrát a černomodří se rozhodli, že toho prostě musí využít. Wesley Sneijder, hrající asi nejlepší zápas v sezóně, vyrovnal a táhl tým k dalšímu útoku. Když už naděje skoro pohasínala, vletěl do pokutového území střídající japonský kamikaze jménem Yuto, rozhodil soupeřovu obranu a Goran Panděv se stal během vteřiny z proklínaného nešťastníka hrdinou. Inter tak v nezapomenutelné bitvě, která se jistě zapíše do dějin klubu a která přivodila srdeční potíže většině černomodrých fanoušků, dokázal vítězit v Mnichově 3:2 a slavil postup. Zápas z taktického hlediska o poznání horší, než ten předchozí v Miláně, a přesto opačný výsledek. Na to lze říci jen „takový je fotbal“ a poslat děkovné kytice do rodin hráčů bavorského týmu.

Našim osudem se v letošním ročníku Ligy mistrů stali Němci. Ve čtvrtfinále totiž čekal v pořadí již třetí soupeř z této země, Schalke 04. Tedy podle předpokladů daleko lehčí sousto, než to osmifinálové. A když hned v první minutě Drago Stankovič otevřel ústa všem přítomným svou už snad i klasickou střelou z půlky hřiště, málokdo pochyboval o jasné záležitosti. Inter měl sice za sebou těžkou ligovou porážku s AC Milán, jen málo fanoušků si ale představovalo, co se 5. dubna na Meazze ještě stane. Totální kolaps před oběma brankami, kde se nepovedlo absolutně nic na co se sáhlo, dal vzniknout největší ostudě černomodrých za poslední léta. Všechny nedostatky Leonardova týmu, jakoby vypluly na povrch v jeden okamžik. Obrana připomínala bandu slepců zoufale hledajících někoho, kdo by je převedl přes přechod, a nikdo takový se nenašel. Chivua „vysvobodila“ červená karta (druhá během týdne), Ranocchia takové štěstí neměl. Motta se ve středu hřiště potácel, jakoby byl den předtím v baru s Adrianem a Ronaldinhem a Cambiassovi kouč zřejmě vůbec neřekl, kde má stát. Milito s Eto´oem zahazovali jednu šanci za druhou a zcela neuvěřitelný výsledek 2:5 se stal skutečností. Odvetu už šokovaní hráči odchodili a umožnili postup týmu, který může nést označení, jako jeden z nejhorších semifinalistů Ligy mistrů za poslední léta. Největší ostuda ale spočívá v tom, že Schalke postoupilo zcela zaslouženě.

Tento šok byl zřejmě tou poslední kapkou, která v mích očích definovala trenéra Leonarda jako člověka, pod kterým Inter prostě nemůže hrát na vrcholu a být úspěšný, jako v minulosti. Bylo by chybou vše házet jen na něj, ale kouč prostě takovéto fiasko nemůže dopustit, a pokud ano, něco je špatně. Po zápase s AC Milán si Leo stěžoval, že zápas ovlivnil brzký gól v naší síti. Ano, dá se souhlasit. Ale když o pár dnů později stejně důležitý zápas tým rozehraje tak, že naopak rychlou branku vstřelí, a střetnutí odehraje ještě ostudněji, z toho už se hledá cesta velice těžko.

Schalke podle očekávání v semifinále zcela nestačilo na Manchester United, který, už trochu méně podle očekávání, zase ve finále neměl na Barcelonskou mašinu. Katalánci se tak stali staronovými králi Ligy mistrů. Za poslední tři sezóny je dokázal přehrát jen Inter, jinak dominují evropskému fotbalu poměrně neohroženě. „Možná nejlepší tým historie“, říkají mnozí. Snad i ano. Já však budu doufat, že ještě alespoň jednou uvidím ušatý pohár zvedat chlapce v černomodrém. Tomu pocitu se totiž nic nevyrovná.

Coppa d´Italia 2010/2011

Jedna z méně ceněných trofejí nabírá poslední léta na vážnosti. Spousta celků ji sice bere jen jako doplňkové zápasy k lize, na druhou stranu pro mnohé týmy není k zahození ji vyhrát. Pro ty menší je to cesta do Evropské ligy a šance sáhnout si na nějaký pohár. Poslední rok navíc v poháru chtěli uspět i velkokluby. AC Milán už se nechtěl koukat na už trochu monotónní finále mezi Interem a Romou, Juventus zase toužil po své hvězdičce na drese. Souboje v Coppa d´Italia tak byly v této sezóně plné náboje a šťávy.

Nerazzurri začínali proti Janovu a nutno podotknout, že bez nějakých větších obtíží. Nádherně se trefil Samuel Eto´o, branku přidal i jinak méně hrající Mariga. Z jasného zápasu sice Leonardovi svěřenci klasicky dokázali udělat drama zbytečnými chybami v zadních řadách, výhra 3:2 ale nakonec posouvala dál černomodré. Zajímavostí střetnutí můžeme označit to, že si v něm Houssine Kharja dobrým výkonem a proměněnou penaltou vybojoval přestup do Milána.

Ve čtvrtfinále, hraném jen na jeden zápas, musel Inter zajíždět na horkou půdu do Neapole. Černomodré tedy čekal tým, který podával v lize konstantní výkony, měl poměrně pevnou obranu a výbornou útočnou trojici Hamšík, Cavani, Lavezzi. Světle modří se nakonec probojovali do Ligy mistrů, ale i v tomto pohárovém zápase přeci jen ukázali svou největší slabinu. A tou bylo právě zvládání těch klíčových zápasů s těmi nejsilnějšími. V lize měla Neapol s Interem a AC Milán bilanci jedné remízy a tří proher. A i čtvrtfinále Coppy d´Italia svěřenci kouče Mazzarriho doslova promrhali. Měli celý zápas jasnou územní převahu a určité šance, nedokázali to ale přetavit v postupový gól. Při penaltovém rozstřelu pak selhal Lavezzi, který vůbec netrefil Castellazziho svatyni. K rozhodující penaltě se postavil Cristian Chivu, sundal svoji helmu a svůj výborný výkon završil tím, že poslal Inter do semifinále.

Tam čekal soupeř z nejtradičnější – AS Roma. O pohárových soubojích s „vlky“ by se dala napsat samostatná kniha, a ty dva letošní by byly jednou její kapitolou. Na Olympijském stadionu Inter odvedl dobrou práci. Podobně jako proti Bayernu vycházel ze zajištěné obrany, tentokráte ale více a opatrněji kombinoval na vlastní polovině a díky utěšené ráně Dejana Stankoviče si odvezl cennou výhru 1:0. V odvetě měli černomodří dlouhé minuty zápas pod kontrolou. Samy Eto ´o jim poskytl jednogólové vedení, které domácí aktivně udržovali. Pazzini ani jeho náhradník Milito však uklidňující druhý gól nedokázali přidat, čímž se poskytla šance Romě, která zadělala na drama. Poměrně těžko bránitelný Borriello vyrovnal, aby pak v samém závěru málem i strhl postup na římskou stranu. Finálová účast ale nakonec zaslouženě spadla to klína Leonardovi a jeho chlapcům.

Očekávané derby della Madonnina se ale v posledním zápase sezóny nekonalo. Na jaře trápící se Palermo totiž znovu dokázalo, že i kdyby nasadilo partu juniorů nebo třeba kreslených postaviček Walta Disneye, stejně by prostě AC Milán vyřadilo. Každé družstvo má totiž soupeře, proti kterému to prostě z nějakého záhadného důvodu nejde. A pro Milanisty jsou to jednoduše Sicilané. Před zaplněným Olympijským stadionem v Římě se tak odehrála elektrizující bitva, ve které byl Inter favoritem. Papírové prognózy potvrdil, i když herně to, stejně jako celé jaro, prostě nebylo ono. Fotbalisté v růžovém několikrát zle zatápěli před brankou Julia Césara a po jedné z šancí se dokonce míč objevil zcela volný v blízkosti brankové čáry. Gól z toho ale nebyl, stejně jako z ostatních šancí Palerma. Na druhé straně naopak úřadovala dvojice Sneijder – Eto´o. První nahrával za obranu a druhý neomylně zakončoval k tyči. Střelecký účet celého ročníku pak symbolicky ukončil loňský král a letošní smolař Diego Milito. Inter tak nakonec přeci jen končil sezónu výhrou a Javier Zanetti mohl i letos nad hlavu zvednou italský pohár.

Závěrem

Inter Milán tak i v sezóně 2010/2011 vyhrál tři trofeje, tedy takovou malou pomyslnou triplettu. Ta loňská byla o poznání jiná. Byla slavná, přepisovala historii, vzbuzovala emoce a doháněla tisíce Interistů k slzám. Ta letošní spíše jen vytvořila náplast na poněkud rozporuplnou sezónu. Je těžké ročník nějak globálně hodnotit. Každý si asi uvědomoval, že rok 2010 půjde jen stěží zopakovat. Jenže v následující měsících se odehrálo tolik zvláštních a nepříjemných věcí, že se fanoušek s černomodrým srdcem může právem ptát, proč se to všechno semlelo. Dva trenéři, ani jeden nebyl svým způsobem ideální, spousta zraněných, hráči bez formy a zápalu, zbytečné remízy, ostudné prohry, ztráta výsadního postavení v Itálii. Je lehké kritizovat a je pro to k dispozici hodně materiálu. I tento článek je o poznání pesimističtější, než ten z minulého roku. Jenže známé moudro říká jedno, kdo se naučil vyhrávat, musí se naučit i prohrávat. A pravý Interista přeci umí obojí. Zažili jsme rok snů, viděli Capitana zvedat nad hlavu tu nejcennější klubovou trofej. Musíme tedy další části mozaiky jménem Inter přijímat takové, jaké jsou. A i tato sezóna přece přinesla mnoho radosti. Nemělo by se zapomínat na nezdary, spíše se z nich poučit. Nelze se zbytečně chlácholit, že jsme vyhráli pohár, že se vlastně nic nestalo, ale taky je zbytečné přehnaně věci očerňovat.

Vzpomínejme na stíhací jízdu chlapců likvidujících bodovou ztrátu, na branky Samyho Eto´oa, na obrat proti Bayernu a na krásné římské finále. Doufejme přitom, že další sezóny mohou být jen lepší. Není to automatické, Nerazzurri jsou svým způsobem na rozcestí, je jen na nich, a převážně na vedení, jakým směrem se vydají. Velmi pravděpodobně to bude dále s koučem Leonardem, což podle mě není nejlepší volba. Pokud se ale kádr jen lehce a vhodně doplní a oživí kvalitou, nemuselo by to špatně dopadnout. Vrátí se tedy Inter na italský trůn, nebo padne výkonnostně do dob před Calciopoli? Tak či onak, já je budu vždy hrdě následovat. FORZA INTER!!

P.S. Podrobné hodnocení jednotlivých hráčů je již také hotové a bude na stránky přídáno v nejbližších dnech.

Zdroj: FCInterMilano.com

515x