16/08/03 - Emre, fotbalový myslitel z Turecka, se neustále zlepšuje. Rumunský mág Gheorge Hagi ho v dresu Galatasaray Istanbul naučil všechna svá kouzla a trenér Fatih Terim ho přiměl k pokoře a skromnosti. Kombinace tohoto je smrtící. Emre Belözoglu je základním mužem v sestavě Interu Milán. Časopis Pro Football se setkal s Maradonou od Bosporu, pendlujícího za rodinou do Turecka týden co týden.

Příběh o tureckém býkovi se zrodil před dvěma desítkami let - přesně 8.září 1980 v Zeytinburu, na předměstí Istanbulu. Emreho otec hrál také fotbal, i když ne nějak světově, přesto nebyl dalek naplnění svého snu obléknout jednoho dne dres místního Galatasaray. Čáru přes rozpočet udělala zranění a nedostatek peněz. Sen zůstal pouhým snem.

Po takové zkušenosti si ani Emreho matka, profesorka turecké literatury, nepřála, aby její dítě pokoušelo štěstí právě ve fotbale. Nechtěla, aby její syn skončil jako jeho otec. Člověk však míní a fotbalový bůh... Záhy se ukázalo, že Emre se pro fotbal narodil a má talent. Když mu bylo sedm, už se stal čipernou hvězdou Zeytinburusporu. Belözoglu starší pochopil, že jeho syn má v sobě zárodek talentu.

Emreho zdobí vysoký stupeň inteligence, má oko pro hru. Kromě toho už stačil pobrat na svůj věk slušnou dávku zkušeností, zprvu v Galatasaray, pravidelně hrajícího evropské soutěže, a nyní v milánském Interu. Patří k nejlepším fotbalistům v Evropě, na Apeninském poloostrově je nesmírně populární. Záložník a tvůrce hry nevelkého vzrůstu je na milánských terasách brán fanoušky za kultovní postavu, říkají mu "Maradona od Bosporu". Velmi příznačně. Vždyť jeho bývalému spoluhráči Hagimu se zase říkalo "Maradona z Karpat."

Tureckým hráčům se obecně moc nedaří. Jejich povaha pro profesionální západoevropský fotbal prostě není dělaná. Emre pomohl prolomit i tento mýtus. S odlišnou mentalitou nemá skoro žádné potíže, snad jen on a jeho fanoušci mají občas horkou hlavu. Má to však i své klady, fotbal hraný srdcem je pro Inter nesmírně důležitý.

Dynamickým stylem plným nápadů si Emre získal srdce mnoha návštěvníků San Sira. Svou hrou do týmu zapadá, nezaostává ani v obranné činnosti. Istanbulské kluby se rvaly o jeho podpis, když mu bylo deset. Dres Galatasaray oblékl v roce 1995 a už v sedmnácti s ním vyhrál premiérový vavřín své kariéry. Jak se později ukázalo, byl to první ze čtyřech mistrovských titulů (a dvou doublů) suverénního klubu.

"Ve fotbale jsem měl dva táty. Fatih Terim ví, jak z fotbalisty dostat to nejlepší, co v něm je. Vděčím mu za hodně. Naučil mě hrát se všemi a pro všechny, nejen na sebe. Hagi mi také hodně pomohl, vždycky pro mě měl nějakou dobrou radu, naučil mě fůru triků a fint, které z něho udělaly velkou hvězdu," říká Emre. Trenér Terim současného Emreho stvořil. Přiměl ho větší tvrdosti a odolnosti a kdykoliv viděl, že mu sláva stoupá do hlavy, rázně ho uzemnil. Na konci sezóny hrál Galatasaray proti Besiktasi. Stav byl 2:2 a v závěru Emre rozhodl gólem o vítězství nejenom v zápase ale i v lize. Později si Terim všiml, že Emre má na zápěstí hodinky luxusní značky Rolex. "Na to, co mi tehdy řekl Terim, nikdy nezapomenu: Jestli si myslíš, že budeš takhle rozhazovat, nebude z tebe nikdy hvězda. Nechtěj udělat stejnou chybu jako já, nevyhazuj peníze za auta a jiné pitomosti. Když už, tak dej svoje peníze na dům pro rodiče."

Emre také někdy zlobí. Snadno nechá vzplanout emoce a častokrát se mu to již nevyplatilo. V semifinále Poháru UEFA v roce 2000 proti Leedsu byl za to vyloučen, což mu znemožnilo nastoupit do finále. Jeho spoluhráči porazili na kodaňském stadionu slavné Gunners. Poprvé v historii vyhrál evropskou trofej tým z Turecka. Emreho sláva s úspěchy kluby utěšeně narůstala, když mu z ničehonic hra osudu zkalila báječný život. Stalo se to jednoho rána o půl šesté. Emre byl na cestě do mešity na ranní modlitbu, když srazil autem člověka. Emre zraněného muže ihned naložil a uháněl do nejbližší nemocnice. Bohužel přijímací doktor mohl jen konstatovat, že muž při převozu zemřel. Emre byl později zproštěn veškeré viny, protože obět srážky přecházela vozovku na nedovoleném místě. Z otřesného zážitku se ale vzpamatoval. S Tureckem v roce 2002 postoupil do čtvrtfinále ME a o dva roky později na MS vybojoval historický bronz. Bylo mu dvacet, když se přestěhoval do Itálie. Stále místo ve středu pole si vybojoval až letos. Zpočátku byl nasazován hlavně na levém křídle, teprve nedávno se přesunul trochu blíž středu, a přesně to mu vyhovuje.

"Loni jsem měl nějaké problémy, zranění a vůbec jsem si nějak nemohl zvyknout na Itálii. letos je všechno jinak. Od lidí, kteří jsou kolem mě na hřišti i mimo něj, cítí velkou podporu," říká Emre. V lize mistrů dal gól Leverkusenu a rozhodl o postupu Interu do čtvrtfinále. "Emre explodoval. Vypadá to, že se z něho stává klíčová postava," zářil trenér Cúper. V Interu je Emreho největším kamarádem jeho krajan Okan Buruk. "Okan je báječný člověk a ještě lepší fotbalista. Hodně jsem se od něho naučil, řeknu vám, že nebýt Okana, měl bych v Interu velké problémy." Znají se už z Istanbulu, tři roky spolu bydleli v jednom domě a bydlí spolu dál i v Miláně. "Mám volno jenom jeden den v týdnu a to létám do Istanbulu za rodinou." Kariéru by jednou chtěl zakončit v jeho Galatasaray.