27/05/10 - Jak známo, takřka půl století trvalo, než se černomodrá rodina Interistů mohla radovat z dalšího Ušatého poháru. Při hlubším zkoumání navíc přijdeme na podivuhodný fakt - zdá se to neuvěřitelné, ale oba předešlé triumfy v nejprestižnější klubové soutěži starého kontinentu Nerazzurri získali v totožný den, jen s rozdílem roku, který se pochopitelně od prvého úspěchu přičetl.

Triumf v Poháru mistrů za rok ´64 i ´65 Beneamata vskutku získala shodně 27. května, tedy dni, jenž se nám rozbřesknul také nyní, dnes! Bezpochyby je tedy na místě si tento přeslavný den plný opojných vzpomínek užít a vychutnat. Připomeňme si alespoň v krátkosti, kteří že to byli borci, co zajistili tisíce bezesných nocí milionům tifosi nejen v Itálii.

27.5.1964: finálové klání mezi Realem Madrid a Interem předem avizovalo velkolepou podívanou, novináři dokonce utkání pojmenovali jako „největší zápas historie klubové kopané“. Proč? Merengues, našlapaní jmény jako Di Stéfano, Puskás, Gento, Santamaría nebo Pachín, sice již nebyli tím neporazitelným bílým válcem, přesto individuální kvalita týmu a především výjimečnost Afreda Di Stéfana naznačovali, že mužstvo má stále nejvyšší ambice. Navíc, přece právě Bílý balet měl pohárových vítězství nejvíce, tudíž byl vždy favoritem.

Naproti tomu Interisti pomalu ale jistě vytvářeli grandiózní celek znám pod názvem La Grande Inter, neboli partu chlapců vedenou věhlasným stratégem Heleniem Herrerou, snad nejslavnějším koučem fotbalových dějin. Herrerovi svěřenci sice ten rok smolně přišli o Scudetto závěrečnou porážkou ve spareggiu od Bologni, přesto o jejich kvalitách nikdo nepochyboval. Tým vedený kapitánem Picchim byl znám jedinečnou rychlostí a inteligencí hernáho stylku, catenaccia, jenž k zoufalství uváděl takřka jakéhokoli soupeře.

Tak jako je Vídeň centrum hudby a kultury, město Straussových valčíků a příjemných kaváren, stala se 27. května 1964 také fotbalovým místem číslo jedna. Chystalo se velkolepé klání, údajně největší v dějinách dosavadního klubového fotbalu! Inter Milán versus Real Madrid. Obrana versus útok. Itálie versus Španělsko... Di Stéfano a spol. v semifinálové bitvě pochopitelně bez problémů zneškodnili švýcarský Curych, celkové skóre tehdy činilo úctyhodných 8-1 pro Real. Ve slavném Prátru to však měla být zcela jiná káva. Dvaasedmdesát tisíc šťastných přítomných sledovalo střet dvou generací - pomalu stárnoucí garnitury okolo Di Stéfana, Puskáse a Genta naproti dravosti mládí v podání Facchettiho, či Mazzoly.

Očekávanému megazápasu předcházelo nevídané divadlo. Mezi oběma tábory dlouho předem vládla doslova nenávistná atmosféra, Moratti s Bernabeuem po sobě "plivali" kdykoli to bylo možné, kampaně na zastrašení soupeře se přenášely do takřka všech médií Evropy. "Manažer Solti a jeden z mých televizních kolegů vyběhli za zuřícími Italy na ulici. Tam došlo k debatě, jakou jsem naposledy zažil v přístavní čtvrti v Neapoli. Nezbylo nic jiného, než vyzpovídat zástupce obou stran odděleně. Do žádné místnosti, jejíž práh přestoupili zástupci Realu, nechtěl Moratti vstoupit. Až dosud jsme odvysílali čtyřiačtyřicet relací Sportstammtisch, ale tohle nás stálo nejvíce nervů," ulevoval si televizní reportér Heribert Meisel. Nepokoje se očekávaly rovněž v hledišti, kvůli bezpečnosti bylo zaměstnáno na několik tisíc policistů, kteří okolo hrací plochy vytvořily zdařilý živý plot - co pět metrů stál jeden policista... Jen z Milána dorazilo přes dvacet tisíc věrných a natěšených tifosi, hráči merengues na tom však nebyli o nic hůře.

Hra samotná však bohužel, jak už to bývá, znamenala jedno velké zklamání. Z očekávané bitvy mezi Suárezem a Di Stéfanem nakonec nebylo takřka nic, a to především díky vynikající práci milánských beků, kteří argentinského útočného génia dokonale otrávili. Inter před Sartim vybudoval neprostupnou hráz, přes níž se nedostala ani noha. Naopak sám vyrážel do smrtících brejků, které vedl především Mazzola s Jairem. Netrvalo dlouho a začala se potvrzovat předzápasová slova manažera Interu, Soltiho: "Nedovedu si představit, že by se sedmatřicetiletý di Stéfano a pětatřicetiletý Puskás dokázali prosadit proti našim pětadvacetiletým bojovníkům. Zato mohu s naprostou jistotou tvrdit, že náš jednadvacetiletý Mazzola uteče pětatřicetiletému 'fotbalovému staříkovi' Santamaríovi, kdy bude chtít."

Vskutku, hra Realu sice byla možná pohlednější, proti dokonale organizovanému a hbitému projevu černomodrých ovšem nestačila. Carlo Tagnin, který se na hřiště místo Szymaniaka dostal jen proto, aby celých devadesát minut běhal za Di Stéfanem, svůj přetěžký úkol zvládnul na jedničku s hvězdičkou, Giacinto Facchetti nedal šanci Amanciovi, Aristide Guarneri zase mistrně pokryl Puskáse. Dost možná životní výkon podal Tarcisio Burgnich, který Gentovi na levé straně nedovolil ani o krok navíc. Celou čtveřici nepokořitelných obránců navíc kontroloval zametač, přes nějž by se nedostal snad ani parní válec - Armando Picchi. Rozestavení s pěti obránci, dvěma záložníky (Suárez a Corso) a třemi forvardy (dvě spojky a jeden střelec) se ukázalo jako nesmírně užitečné a pro utkání s Realem zvláště vhodné.

Jair s Aureliem Milanim po stranách neustále bušili do ne zrovna rychlé defenzivy bílých, Sandro Mazzola zase ve středu útoku neúnavně proháněl pomalejšího mistra světa 1950, José Santamaríu z Uruguaye. Kouč pusinek, Miguel Muňoz, musel brzy pochopit, že jeho svěřenci bojují ztracenou bitvu, Inter prostě nemohl prohrát. První branku zaznamenal Mazzola krátce před poločasem, kdy zužitkoval pěknou přihrávku od Facchettiho, jenž zaskočil strnule stojícího Amancia. Nepříliš výrazná Mazzolova rána před José Vicentem v bráně Realu nebezpečně skočila a proklouzla mezi brankářovými rukavicemi mezi tři tyče. Po hodině hry druhou branku přidal Milani, který využil další slabší chvilky Vicenteho. Real byl viditelně unavený, jeho hra postrádala jiskru. Felo sice pěknou trefou po rohovém kopu snížil, Mazzola však zanedlouho skóre upravil na konečných 3-1 pro Inter. Ve chvíli, kdy rakouský sudí Josef Stoll naposledy fouknul do píšťalky, bylo hotovo - Pohár mistrů se po roce opět vrací na San Siro, po AC se triumf zdařil také Interu!

27.5.1965: po jedinečném triumfu nad královským Realem přišla další rok do sídla Interu další „navštívenka“, tentokráte s adresou lisabonské Benficy, která mocně toužila po navázání na své zlaté úspěchy ze samého počátku šedesátých let. Tým okolo kapitána Coluny a mladého superstřelce Eusébia hýřil sebevědomím, za každou cenu chtěl přeslavný Inter porazit. Mimochodem, žádný jiný klub v tehdejší době neměl takovou tržní hodnotu jako Inter. Za jediný přátelský zápas si Angelo Moratti účtoval asi o čtvrtinu víc než Real a asi dvakrát tolik co Barcelona!

Paradoxem a největším předmětem zájmu médií finálové bitvy mezi Interem a Benficou bylo již samo místo jejího konání. To bylo ustanoveno dlouho předem, dávno před startem ročníku kluby věděli, že se bude hrát v Miláně na San Siru. Možnost nastoupit a zvítězit před vlastními diváky byla pro Interisty velkou motivací navíc, Benfica samozřejmě zuřila. Černomodří byli domácím prostředím zvýhodněni, o tom nebylo pochyb. Avšak, 'pozdě zpívat, když vám vyřežou jazyk', řekli by vyznavači černého humoru. UEFA stížnosti a námitky lisabonského velkoklubu pochopitelně nevyslyšela, Benfice nezbývalo než se přizpůsobit. Že se jí ale vůbec nechtělo! "Jestli budeme hrát v Miláně, nenechají nás vyhrát, i kdyby ten zápas měl trvat sebedéle," zoufal si rumunský lodivod Eusébia a spol., Elek Schwartz, jenž na lavičce Benficy nahradil Fernanda Rieru. Portugalci se poměrně přirozeně obávali podlehnutí tlaku stran rozhodčího, jímž byl Švýcar Gottfried Dienst. O zvycích italských týmů, co se týče vztahů s rozhodčími, totiž po celé Evropě kolovaly ne zrovna chvályhodné historky, které hovořily o neomezené síle zákulisního vyjednávání.

Benfica vydala jasné stanovisko: "k utkání nepřijedeme, dokud se nezmění místo konání." UEFA se však nenechala zahanbit a odpověděla tvrdě a rezolutně: "v tom případě obdržíte tučnou pokutu, k čemuž přidejte vyloučení vašeho týmu z jednoho či více následujících ročníků Poháru mistrů." Další reakcí z Lisabonu byla výhrůžka, že klub na zápas pošle tým dorostenců. Činovníci Evropské fotbalové unie odvětili, že v tomto případě ponese Benfica veškerou finanční odpovědnost za již prodaných osmdesát tisíc vstupenek, jakékoli další požadavky fanoušků a také majitelů vysílacích práv a inzercí. Lisabonskému týmu nezbylo než ustoupit a vyhnout se mezinárodní ostudě, její protesty navíc byly do značné míry hloupé a přehnané. Inter vinu přece nenesl, jmenování místa finále proběhlo dávno před startem sezóny a cokoli měnit již stejně nebylo reálné. Rozčarovaná Benfica se však brzy zlobila znovu, to když se toužebně očekávané klání dvou gigantů světového fotbalu proměnilo na boj s přírodou, respektive vodou, úplně přesně řečeno deštěm.

Nevídaná průtrž mračen 27. května 1965 zachvátila Milán takovou silou, že se trávník San Sira proměnil v jedno velké moře. Množství vody se do trávy ani nestačilo vsáknout, na povrchu zůstávaly veliké úseky, kde se voda odmítla "odstranit" a dodávala stadionu jakýsi nepěkný stříbřitý třpyt. Během utkání sice naštěstí nepršelo, přesto byla jakákoli kombinační hra naprosto znemožněna. To vadilo více Benfice, která právě na technických fotbalistech stavěla. Eusébio, Coluna, nebo třeba Torres, se v dresu Benficy ten večer za žádnou cenu nemohli prosadit, po obtížných podmínkách způsobených deštěm zde totiž stále byla neprolomitelná obrana v čele s Picchim, Burgnichem a Facchettim, které navíc ještě doplňoval Gianfranco Bedin, jenž nastoupil na pozici defenzivního štítu.

Sestava nerazzurri se oproti té zpřed minulého roku lišila pouze ve dvou jménech - Bedinovi, jenž zastoupil Tagnina a Peiróvi, který v útoku vedle Mazzoly a Jaira vystřídal Milaniho. Náročná hra plná nepřesností a nadávek na osud a přírodu přinesla pouze jedinou branku. K obrovské radosti většiny stadionu ji vsítil Jair da Costa, když jím vyslaný pokus prolétl brankáři Albertu Costovi Pereirovi mezi rukama i nohama. Gólové akci předcházela výjimečně pěkná kombinace, jinak pochopitelně nepěkného utkání, Corsa s Mazzolovu, kteří brazilskému driblérovi míč ke střele připravili. Na začátku druhé půle navíc ke vší smůle Benficy z utkání nuceně odstoupil brankář Pereira, který utrpěl zranění nohy, po němž prý nemohl pokračovat. Do brány se musel postavit záložník Germano (střídat se nesmělo), jenž sám také kulhal. Branku však nedostal, ač při pokusu Peira mohl děkovat pouze dobře postavené tyči. Na druhé straně Giuliano Sarti mnoho práce neměl, Eusébio nebyl příliš vidět a pozornost brankáře Interu zkoušel jen občasnými propagačními pokusy.

Itálie a zvláště pak Milán tu noc nešli spát. Slavil se úspěch, jakého klub od té doby dosáhnul až letos. Kapitán Picchi si podruhé vychutnal onen slastný pocit, kdy jako kapitán zvedl pohár, po němž touží miliony fotbalových nadšenců na celém světě...

Autor: Tomáš Bojda

Zdroj: FCInterMilano.com