11/07/10 - V našem seriálu o nejlepších hráčích Interu tentokrát přinášime pětici nejlepších středních obránců.

1. Giuseppe BERGOMI

758 zápasů a 20 let na Stadio Giuseppe Meazza – to je, byl a navždy bude jeden z největších obránců světového fotbalu. Mimořádný Beppe Bergomi byl ikonou a oddaným synem Interu, který mu jeho úsilí a lásku vracel v plných dávkách. V pouhých 18 letech vyhrál Mistrovství světa ve Španělsku ´82. „Vyhrát MS ve stejném věku jako Pelé je prostě úžasné“, rozplýval se mladičký stoper, který na životní misi původně odjížděl jako benjamínek, který se do hry vůbec neměl dostat. Jelikož se však záhy zranil zkušený Fulvio Collovati, Beppe na pokyn kouče Bearzota naskočil na trávník a v letech, kdy kamarádi sotva končili střední školy, dobýval svatý grál nejkrásnější hry světa.

Odnepaměti nosíval proslulý knírek, jímž připomínal rovněž kníratého Sandra Mazzolu. Mimo to na první pohled poutal pozornost ďábelskýma očima se silným obočím a vrozenou suverenitou. Vskutku jen málokterý hráč měl natolik vrozenou autoritu.

Bergomi byl stabilní součástí základní sestavy Interu od útlých fotbalových let. Sedm let zastával prestižní funkci kapitána, kterou převzal po Beppe Baresim. V defenzivě Nerazzurri zaujímal vůdčí pozici, a to navzdory tomu, že mnohdy nastupoval se staršími spoluhráči. Za dvacet let se v klubu potkal s obrovským zástupem velkých beků. Bini, Baresi, Oriali, Ferri, Mandorlini, Battistini, Brehme, Paganin, Colonnese, Zanetti, ti všichni a další a další. Beppe, postupem času zván „Strýček“, ovšem kraloval jím všem, nehledě na velké jméno a vyšší věk. Klubu pomohl ke třem Pohárům UEFA, rekordnímu Scudettu, Italskému poháru i Superpoháru. Za celou kariéru nehrál za jiný tým než Inter. Dlouhá léta platící rekordy v počtu startů se díky velikému Javieru Zanettim sice již třesou v základech, Beppe Bergomi ovšem ani v případě překonání svých počinů nemusí litovat. Tifosi na něj nikdy nezapomenou a už tím, že i zde je Beppe uveden ještě před legendou jako Armando Picchi, autor snad dává najevo, nakolik si krále San Sira považuje.

2. Armando PICCHI

Co ještě říci k bohužel již dlouhá desetiletí zesnulé ikoně a kapitánovi největšího týmu, jaký kdy Calcio spatřilo? Opěvujících článků již bylo napsáno spoustu, a přesto člověku stále připadá, že Armando není dostatečně oceněn. Ve své době mezi středními obránci neměl konkurenci. Z pozice libera, kteroužto pozici zastával patrně jako první fotbalista na světě, Picchi vedl La Grande Inter, s nímž triumfoval jak na scéně domácí, tak evropské i celosvětové. Z Interu pomohl vydobýt největší klub planety a kouč Herrera si za to svého kapitána patřičně považoval.

Rodák z Livorna, kde se mimochodem místní stadion jmenuje právě po něm, do Milána přišel roku 1960, H.H. si jej vybral jako svou pravou ruku. Okolo Picchiho poté vybudoval exkluzivní defenzivní linii, kterou bylo takřka nemožné překonat.

Slavné catenaccio fungovalo tak dokonale především díky Armandovi, který se ve fotbalových luzích a hájích těšil nevídané autoritě a uznání. Hrál neobyčejně účelně a inteligentně. Vynikal čtením hry, perfektní rozehrávkou i patřičnou tvrdostí, pro trenéry přímo ideální kapitán.

Když poté roku 1971 po neúnosném boji se zhoubnou rakovinou předčasně opustil svět živých, uspořádala Italská federace speciální turnaj „O trofej Armanda Picchiho“. Nesmrtelný Velký kapitán neměl ani šestatřicet…

3. Riccardo FERRI

Dlouholetý Bergomiho parťák, stejně jako jeho kolega, Interu zasvětil svůj život. Smlouvu podepsal roku 1981, odcházel o třináct let později, roku 1994, stejně jako Walter Zenga a Sergio Battistini. Ferriho místo bylo uprostřed obrany, kde působil jako brilantní syntéza mezi tvrdostí, elegancí a technikou. Býval kompletním stoperem, bez výraznějších slabin. Dlouhá léta zářil také v reprezentačním dresu Squadry Azzurry, s níž si zahrál finále MS ´94 v USA.

Riccardo Ferri patřil ke klíčovým hráčům Nerazzurri po čas celých 80. let. Pomohl klubu ke Scudettu i triumfu v Poháru UEFA. Jeho tradiční uhlově černé vlasy byly značkou, mezi fanoušky byl nesmlouvavý Ital nesmírně oblíbený. V proslulé obranné čtveřici pod vedením kouče Trapattoniho Ferri nastupoval po boku nesmrtelných ikon jako Bergomi, Baresi a Brehme. Později si zahrál i s Mandorlinim a Battistinim. Co do počtu startů se dlouho držel na desátém místě klubových tabulek, až letos jej překonala jiná legenda, Kolumbijec Iván Ramiro Córdoba. Inter za svých více než 100 let existence nepoznal mnoho s Ferrim srovnatelných beků.

4. Aristide GUARNERI

Picchiho věrný kolega a jeden z největších italských stoperů všech dob, to je Aristide Guarneri. Nedílná součást Velkého Interu Helenia Herrery černomodrý dres oblékala již od roku 1958. Po boku Facchettiho a Burgniche Guarneri tvořil geniální trojici obránců, kteří hráli v linii před liberem Picchim. V Miláně s Interem strávil deset let.

Reprezentační kouč Ferruccio Valcareggi jej pravidelně povolával do azurového dresu Itálie, kde v těch dobách hrávala takřka polovina základního kádru Interu. Aristide byl u toho, když Il Biscionte dvakrát za sebou dobyl Ušatý pohár pro vítěze PMEZ i Interkontinentální pohár. Ve stoperské dvojici občas nastupoval s Carlem Tagninem, jenž ze své pozice defenzivního štítu dokázal zaskočit i v obraně a Herrera jej používal zvláště v zápasech, kdy se v soupeřově sestavě objevovala mimořádná individualita typu Eusébia. V těch chvílích byl Tagnin použit jako osobní hlídač na tuto hvězdu a Guarneri obstarával vše ostatní. Řídil obranu a čistil prostor pro zametače Picchiho. Dokonale propracovaný systém nesl své ovoce, o jehož chuti netřeba dále se rozepisovat…

5. Graziano BINI

Legendární stoper, případně libero, dnes již mezi fanoušky není známý tolik, jako mnozí jiní, nezbývá ovšem než konstatovat – neprávem. Bini v černomodrém dresu odehrál dlouhých čtrnáct let a stal se jedním ze symbolů nové generace „po Velkém Interu“. Roku 1971 si jej vytáhnul prezident Fraizzoli, od té doby Graziano klub neopustil až do roku 1985. Nastupoval ve vynikající obraně s božskými Facchettim a Burgnichem, zahrál si s Bellugim i Giubertonim, později v klubu zaučoval Baresiho, Bergomiho i Ferriho.

Vysoký elegán s mimořádným citem pro čtení hry a přesnou rozehrávku většinu své černomodré kariéry strávil uprostřed defenzivy v pozici jakéhosi „falešného“ libera. Od trenérů dostával volnost a svým stylem zdánlivě připomínal nesmrtelného Picchiho.

Internazionale pomohl ke Scudettu 1970-71 a stříbru v PMEZ o rok později (v obou případech však spíše teprve sbíral zkušenosti), k titulu z roku 1980 pak Nerazzurri již dovedl jako kapitán, když pásku šéfa týmu převzal od samotného Boha Facchettiho. Nesmírně zavazující funkci, o to více, že po Facchettim, Bini zvládal s přehledem a nakonec s ní vydržel až do svého odchodu v polovině 80. let. Trenéři s ním rádi spolupracovali, jelikož se jednalo o velice inteligentního fotbalistu. Škoda jen, že velký tým právě okolo Biniho ze svého potenciálu nevytěžil víc.

1.díl I Grandi Interisti – Magica Storia: Brankáři

Autor: Tomáš Bojda

Zdroj: FCInterMilano.com