20/12/10 - Je tomu právě dnes rovných 85 let, kdy se narodil jeden z nejproslulejších ofenzivních zabijáků v dějinách Interu Milán, Benito Lorenzi.

Benito světlo světa spatřil ve městě Buggiano v toskánské provincii, kde také učinil první fotbalové krůčky k pozdější velké kariéře. Prvním větším mužstvem, v němž si Lorenzi zahrál, bylo Empoli, provinční celek, pro začínajícího fotbalistu však slušná šance. A Lorenzi nezklamal. V pouhých jedenadvaceti nastřílel hned v úvodní sezoně mezi seniory 15 branek v Serii B a vysloužil si tak pozornost předních týmů Itálie.

Ze všech zájemců nakonec uspěl Inter, kde prezident Carlo Masseroni roku 1942 nahradil svého předchůdce Ferdinanda Pozzaniho, jenž ještě vedl i Meazzu. Masseroni o Lorenziho hodně stál, v mladém útočníkovi se skrýval velký potenciál, čehož si šéf Nerazzurri byl dobře vědom.

Když Lorenzi skutečně podepsal a poprvé vešel na přeslavný trávník San Sira, vítal jej coby hlavní kouč samotný „Peppino“ Meazza, v té době hlavní trenér Interu. Mladý Lorenzi později popisoval, jak se mu před Meazzou, největším italským fotbalistou všech dob, třásla kolena. Našel v něm učitele i vzor. Meazza, jakožto fantastický střelec, dobře věděl, co začínající útočník ve velkoklubu potřebuje a nechal proto Lorenzimu dostatek prostoru k prosazení se do prvního týmu. A Benito se začal odvděčovat rychle.

Za první sezonu v Interu si Lorenzi připsal 29 prvoligových utkání a v nich více než slušných 14 branek. V průběhu roku Inter jako kouč sice opustil Giuseppe Meazza, (který tu sezonu působil v dvojroli hrajícího trenéra a Beneamatu vlastně zachránil před hrozícím sestupem do druhé ligy), nově příchozí Carlo Carcano však Lorenziho stavěl rovněž, a proto netrvalo dlouho a nadějný střelec se stal pevnou součástí základní sestavy klubu.

Ve druhé polovině 40. let Calciu pevně vládlo Grande Torino, po nechvalně známé letecké tragédii na vrchu Superga se však pozice vládce Serie A otevřela pro ostatní špičkové týmy, včetně Interu. Masseroni investoval nemalé peníze do posílení kádru a Lorenzimu tak do útoku dorazili kolegové jako holandský zabiják „Faas“ Wilkes, švédský virtuos Lennart Skoglund nebo (a to především) maďarský internacionál István (pro Italy Stefano) Nyers.

Servaas Wilkes byl bezpochyby neobyčejně talentovaný útočník a v Miláně to ukazoval porcí branek, dlouhodobé místo v sestavě mu však díky obrovské konkurenci nezbylo, a tak roku 1952 město La Scaly opustil. Naopak božský a všude opěvovaný Nyers byl ústřední postavou týmu, jemuž velel společně s dvojicí ofenzivních bratrů – Lorenzim a Skoglundem. Ti tři byli značkou tehdejšího Interu. Každý měl své mouchy, ale každý byl výjimečný. Lennart Skoglund, všeobecně zvaný „Nacka“, byl znám tím, že se rád napil, což Masseroni logicky neviděl rád, těžko však mohl něco namítat, když na hřišti to znát nebylo, právě naopak. Stefano Nyers zase navyknul manýrům hvězdy, dobře si byl vědom toho, že je pro tým klíčovým mužem a rád trávil čas hádkami s médii i protihráči. No a Lorenzimu se říkalo „Il Veleno“ – Jed, kterážto přezdívka dává najevo, že Lorenzi vskutku “co na srdci, to na jazyku“. Spolu dohromady byla trojice Skoglund (hrával zleva), Nyers (komplexní ofenzivní hvězda) a Lorenzi (neomylný střelecký zabiják) takřka nepřekonatelná. Zvláště, když jí záda kryl skvělý Gino Armano, defenzivní pilíře jako Giovannini a Giacomazzi či výtečný gólman Giorgio Ghezzi.

Roku 1952 na lavičku Interu přišel nezapomenutelný Alfredo Foni, bývalý vynikající obránce, olympijský vítěz 1936 a mistr světa 1938. Dr. Foni měl od Masseroniho za úkol znovu pro Inter po čase získat Scudetto. K tomuto úkolu měl vše, co potřeboval, bylo tedy jen na něm, jak si povede. A nutno říci, že Foni nezklamal. Černomodré dovedl ke dvěma ligovým titulům za sebou (52/53, 53/54), tým byl vynikající jak v útoku, tak v defenzivě.

Lorenzi a spol. bavili tifosi pěkným útočným fotbalem, na San Siro se chodilo především na božskou trojici Skoglund – Nyers – Lorenzi. „Veleno“ Lorenzi byl v době obhajoby Scudetta v Interu již sedm sezon, ani jednou přitom nenastřílel méně než alespoň 12 ligových branek!

K oněm časům se datuje několik legendárních utkání, mezi nimiž se vyjímá Derby d´Italia s nenáviděným Juventusem, kdy jsme podřadný tým z Turína rozstříleli v poměru 6-0 (dvakrát se trefil Nyers, Armano a Skoglund). Totálně zesměšněný Juventus tehdy odjížděl jako smečka spráskaných psů, Foniho chlapci byli hrdinové!

Podobně proslulou je porážka Milána 3-0, kdy Nyers nastřílel hattrick a nedal tak tomu druhému týmu z Milána sebemenší šanci.

Roku 1954 Inter opustil kapitán Attilio Giovannini a jak léta ubíhala, pochopitelně se hráčský kádr měnil výrazněji. Po obhajobě Scudetta odešel Nyers, naopak tým posílil argentinský „oriundo“ Antonio Valentín Angelillo, jehož rekord 33 branek v 33 utkáních stále platí dodnes. Do týmu se prosadil také mladý odchovanec Bruno Bolchi a další.

Když roku 1955 funkci prezidenta po Masseronim převzal Angelo Moratti, situace v klubu se poměrně výrazně změnila. Moratti měl s Interem velké plány, chtěl z týmu udělat nový Real Madrid, jehož hvězdné mužstvo obdivoval. Zatímco Moratti postupně doplňoval kádr novými hráči, stará garda v čele s Lorenzim a Skoglundem pomalu dosluhovala. Angelillo i Lorenzi sice stále branky dávali, léta však nejdou zastavit a mužstvo potřebovalo novou mladou krev. Ta se brzy našla v Sandrinu Mazzolovi, Mariu Corsovi či Giacintu Facchettim, to už ovšem Lorenzi v týmu nebyl.

„Veleno“ se rozloučil roku 1958, po jedenácti letech strávených v černomodrých barvách. Bylo mu třiatřicet, a na sklonku kariéry si ještě odskočil do Alessandrie. Během působení v Interu se Benito stal jedním z nejuznávanějších fotbalistů Itálie, kromě toho patřil také do národního týmu Squadry Azzurry.

143 branek a 6. místo v historickém žebříčku střelců Interu Lorenzimu patří dodnes, mezi střelci pouze v Serii A, je to dokonce bronzová třetí pozice, hned za „Peppinem“ Meazzou a „Zizim“ Ceveninim.

Poslední zápasem černomodré kariéry pro Lorenziho bylo utkání Italského poháru v Comu, kde Inter vyhrál 3-0. Psal se 12. červenec roku 1958.

Se světem živých se „Veleno“ rozloučil 3. března 2007, tehdy v nedožitých dvaaosmdesáti v milánské nemocnici Sacco podlehl dlouhé nemoci a bohužel se tak již nedožil velkolepých oslav 100 let svého milovaného Interu, jemuž i po konci aktivní kariéry obětoval celý život.

Jeden z největších Interistů všech dob se dožil požehnaného věku a zanechal za sebou nesmrtelný pomník velkého sportovce, velkého člověka a velkého INTERISTY!

„Titul bych rád věnoval osobám, které Inter milovali a ještě nedávno tu byli s námi. Jsou jimi Giacinto Facchetti, Peppino Prisco a velký Benito Lorenzi.“ – Javier Zanetti po rekordním Scudettu roku 2007, kdy měl Inter na druhou Romu náskok neskutečných 22 bodů…

Navždy vítězný Inter pokračuje dál…

Grazie Veleno!

Autor: Tomáš Bojda

Zdroj: FCInterMilano.com