25/02/11 - Jubilejní šedesáté narozeniny právě dnes slaví legendární záložník a trenér milánského Interu z let minulých, mistr světa Giampiero Marini.

Marini se narodil v italském městě Lodi v Lombardii. S fotbalem začínal v celku Fanfulla, kde se do prvního týmu prosadil již v sedmnácti letech. 176 centimetrů vysoký Marini si své místo na trávníku našel uprostřed záložní řady, odkud dirigoval spoluhráče a zajišťoval především defenzivní činnost. Nikdy nebýval přímo celebritou a hráčem, za nímž by média chodila jako první, přesto o jeho významu pro tým nikdo nepochyboval.

Cesta na vrchol nebyla pro nadaného mladíka s typickou kšticí a tradičně podmračeným výrazem nikterak snadná. Po zmíněných začátcích v provinční Fanfulle si Marini vyzkoušel hned několik různých angažmá, na každém z nich ovšem nepobyl příliš dlouho. Zahrál si postupně za Varese, Regginu a Triestinu, z níž poté zamířil opět do Varese, kde již napodruhé vydržel celé tři roky.

Roku 1975 Marini dostal životní nabídku – laso přiletělo ze San Sira, konkrétně z Interu Milán. Tehdy čtyřiadvacetiletý středopolař pochopil, že taková nabídka se neodmítá a bez delšího rozmýšlení podepsal Nerazzurri kontrakt, jenž mu sliboval spolupráci s těmi nejlepšími hráči v Serii A. Pro Mariniho to byl bezpochyby šok. Do přestupu k černomodrým hrával za podprůměrné Varese a najednou vedle něj v šatně seděli hráči jako Facchetti, Mazzola nebo Boninsegna…

Nutno však říci, že Marini se rozhodně neztratil. Hned ve své první sezoně na Stadio Giuseppe Meazza odehrál 28 ligových zápasů, připsal si dokonce také jeden gól. Svůj debut si odbyl v Coppa Italia na hřišti Ternany, kde tehdy Inter na sklonku srpna zvítězil 2-0.

V týmu Interu se v 70. letech mnoho změnilo. Zatímco v letech šedesátých to byl právě černomodrý klub, kdo udával tempo světovému fotbalu, o deset let později se již i Inter musel občas sklonit nad soupeři, především Juventus díky Agnelliho penězům a výborné přestupové politice, jíž u Staré dámy nastolil od Interu přeběhnuvší Italo Allodi, sbíral vavřín za vavřínem. Prezidentem Interu byl po veleúspěšném Angelu Morattim podnikatel Ivanoe Fraizzoli, zkušený manažer narozený roku 1916, který ovšem nikdy nedokázal plně nahradit personu, jakou byl Moratti. Italští novináři s oblibou spekulovali o tom, že na chod klubu má velký podíl Fraizzoliho manželka, jejíž popularita byla na ženu prezidenta fotbalového celku vskutku nezvyklá. Signora Fraizzoli údajně manželovi radila, které hráče do týmu přijímat. Rovněž časté změny na trenérském místě Interu příliš nepomáhaly. Během pár let se u kormidla Nerazzurri protočili kouči jako Enea Masiero, nedávno ještě aktivní hráč Luisito Suárez či Giuseppe Chiappella. Až roku 1977 se situace stabilizovala, to když Inter pro své služby získal tvrdého Eugenia Berselliniho, jehož přísná ruka vládla týmu na dalších pět let.

Pod vedením Berselliniho a s Giampierem Marinim v základní sestavě se Inter dočkal zisku Italského poháru za rok 1978, stejně jako o dva roky později i Scudetta. V pořadí dvanácté Scudetto se neslo ve znamení kompaktního týmu, v němž hráči bojovali jeden za druhého a pod Berselliniho dohledem v konečném hodnocení překonali Milán i Juventus. Hlavními hvězdami byli Altobelli a Beccalossi, kapitánem byl Graziano Bini. Marini si uprostřed záložní řady výtečně porozuměl s Giancarlem Pasinatem i Evaristem Beccalossim, za své dlouhodobě nadstandardní výkony byl následně Giampiero povolán i do národního týmu Squadry Azzurry.

A v týmu Azzurri se začala psát další zlatá pohádka, tentokrát o triumfu na světovém šampionátu ve Španělsku 1982. Italům tehdy nikdo nevěřil. Calcio, sužované skandálem s černými sázkami, na Pyrenejský poloostrov zdaleka nevydávalo mužstvo v nejlepším rozpoložení. Kouč Enzo Bearzot sice měl k dispozici vpravdě vynikající výběr, množství problémů uvnitř i vně týmu však odrazovaly od jakýchkoli nadějí na budoucí úspěch. Opak však byl pravdou. Navzdory úvodním slabým výkonům Italové s postupem turnaje hráli lépe a lépe až se ve finále postavili Německu. V semifinálovém klání s Poláky Marini střídal Antognoniho a přispěl k výhře 2-0, ve finále však do základní sestavy nepatřil. Z Interistů se v úvodní jedenáctce objevil Beppe Bergomi a Lele Oriali, již v sedmé minutě se poté do hry dostal i „Spillo“ Altobelli, který vystřídal Grazianiho. Marini a náhradní brankář Ivano Bordon zůstali na střídačce. Marini měl tu smůlu, že na jeho pozici uprostřed zálohy hrál také Marco Tardelli, což byl fotbalista, jenž prostě v základu být musel. Vedle Tardelliho poté hrával Oriali a Bruno Conti, rovněž dost silné páky na to, aby zůstaly sedět. Mariniho ovšem vlastní finálová neúčast nemusela přehnaně mrzet, klíčový byl úspěch týmu a on byl vždy především týmovým hráčem.

Po návratu do Itálie byli všichni hráči přivítáni jako národní hrdinové, legendární kapitán Zoff, nejlepší hráč mistrovství Paolo Rossi a věčně kouřící kouč Bearzot se stali symbolem italského lidu, italské lásky k fotbalu. Také Marini si užil svou slávu. V Interu byl již dlouhá léta neoddiskutovatelnou oporou, tifosi jej milovali a dokonce mu vymysleli přezdívku „Malik“.

Celkem 11 sezon odehrál Giampiero Marini v barvách Interu. Za tu dobu s klubem získal Scudetto a dvakrát také Coppa Italia. Dres Nerazzurri Marini oblékl v celkově 375 zápasech, což je věru slušná porce. Inter byl pro Mariniho osudovým klubem, o čemž svědčí i fakt, že po konci v Interu již „Malik“ nikde jinde hrát nechtěl a raději ukončil kariéru. Na San Siro se přitom o pár let později vrátil, to už jako trenér. A rovněž v této pozici byl úspěšný – vždyť s klubem roku 1994 získal Pohár UEFA! Marini, mezi svými svěřenci se těšící velké úctě, pohár získal s týmem, jehož kapitánem byl Bergomi a který k finálovému utkání s Casinem Salcburk nastoupil v sestavě: Zenga – Battistini – Bergomi, Paganin – Orlando, Fontolan - Berti, Jonk, Manicone – Sosa, Bergkamp.

Dnes šedesátiletý „Malik“ Marini s Interem vyhrával jako hráč i jako trenér. Popřejme mu tedy alespoň takto mnoho zdaru také my.

Buon compleanno Giampiero!

Autor: Tomáš Bojda

Zdroj: FCInterMilano.com