21/09/13 - Již 10 let pořádá fanklub Interu Milán Cechia Nerazzurra autobusové výjezdy na zápasy svého milovaného týmu do Milána. Díky tomu má každý český a slovenský fanoušek nerazzurri možnost si zafandit se svými a vidět, jak natřískaná je tribuna Curva Nord. Konečně může zažít na vlastní kůži, jaké to být v centru dění - na slavném stadionu G.Meazzy, kterému se přezdívá San Siro podle městské čtvrti, kde stojí.

Minulou sobotu se zde hrálo nejdůležitější utkání na Apeninském poloostrovu - Derby d'Italia. Zápas, v kterém proti sobě hrají historicky dva nejúspěšnější kluby Itálie. Toto označení má utkání již z minulosti, kdy nebylo sporu o tom, které dva kluby jsou v zemi nejlepší. Od 90.let minulého století se však o tom dá polemizovat. Přesto v italským novinách titulky zůstávají stejné a AC Milán tak má pouze jedno velké derby - městské s Interem.

Výjezd i tentokrát probíhal podle zaběhnutého scénáře. Odjez z Prahy ve večerních hodinách a příjezd do Milána v sobotu po deváté hodině ráno. Velký autobus nebyl zaplněn ani z poloviny a tak každý měl pro sebe minimálně dvě sedačky. Dostatek prostoru pak 12hodinovou cestu samozřejmě zpříjemní. Výkop zápasu byl v 18 hodin, takže po příjezdu bylo dostatek času na individuální prohlídku centra. Ještě, než jsme se ale z parkoviště přímo u stadionu rozešli ke stanici metra, proběhlo klasické focení s transparentem fanklubu.

Přestože jsme byli prvním autobusem, který ke stadionu s fanoušky dorazil, stály před stadionem již stánky narvané vším možným, co se Interu a z části také Juventusu týkalo. Zatímco v minulosti se zde prodávaly i neoficiální dresy a další produkty, z kterých Inter nic neměl, v posledních letech se situace změnila a na většině věcí již najdete logo klubu a informaci o tom, že se jedná o oficiálně licencovaný produkt a tudíž část z výdělku jde i do kasy milánského velkoklubu. To se týká i dresů, které nejsou od technického sponzora Nike. Pokud však někdo prodává například šálu, na které není logo klubu, svolení od Interu nepotřebuje.

Zápas s Juventusem byl vyprodán. Kdo vstupenku neměl mohl využít služeb od překupníků, které od stadionu nevyhnala ani tvrdá bezpečností pravidla fotbalového svazu, kdy na každé vstupence má být vytištěno jméno majitele a při vstupu na stadion zkontrolováno oproti pasu nebo občanskému průkazu. Tato pravidla byla zavedena kvůli neposlušným fanouškům, ale platit mohla i na překupníky. Nestalo se. Druhou možností bylo zakoupit vstupenku v oficiálním fanshopu Solo Inter, kde pár vstupenek kolem poledne ještě k dispozici bylo.

Počasí se vydařilo a po příjemné době strávené za letních teplot v centru města jsme se dvě a půl hodiny před zápasem začali přesouvat ke stadionu. Zkušenosti nám veleli jet co nejdřív, protože v pozdějším čase jsou vagony metra a tramvají směřující na San Siro doslova přecpané. Přeci jenom přesun 80 tisíc fanoušků městem, není žádná legrace. My jsme tentokrát zvolili cestu metrem a po té, co jsme vystoupili ze stanice Lotto, byli již ulice plné italskými tifosi.

Brány na stadionu se otevíraly již v 16 hodin a u nás a vlastně i jinde v Evropě nezvyklý jev - většina fanoušků chtěla hned dovnitř. Není úplně lehké vysvětlit, proč tomu tak je. Ale nejpravděpodobnějším důvodem je to, že pro Italy je fotbal společenskou události. Se spousty kamarádů a známých se vidí třeba jen na zápasech a aby si mohli v klidu popovídat, je potřeba přijít včas. Během zápasu se již všichni budou soustředit jen na hru. A když se Ital soustředí na fotbal, nic jiného v ten moment pro něj neexistuje. Jejich temperament je pověstný, takže pokud by snad někoho nezajímala hra, může jen pozorovat ostatní a nudit se rozhodně nebude.

První zaplněnou tribunou je samozřejmě slavná Curva Nord. Zde se nacházejí skalní fanoušci, kteří jsou i nejvíc slyšet. Jak je možné, že je nad nimi třetí patro poloprázdné, když je vyprodáno? Při bližším zkoumání to každému dojde. Na Curva Nord je rozhodně víc lidí, než je tam sedadel. Část z nich se přesunula z třetího patra do druhého a nikomu to nevadí. Pořadatelé s tím problém nemají.

Černomodří jsou při nástupu na rozcvičení přivítáni potleskem. Hráči Juventusu z počátku také. Dokud není potlesk jejich fanoušků přehlušen pískotem z opačné strany stadionu. S hlášením sestavy pomáhají hlasateli domácí fanoušci vydatně. Zní hymna Interu C'e' solo l'Inter. Proč se poslední dobou nehraje i píseň Pazza Inter, která je rytmičtější a kterou nazpívali samotní hráči, je otázkou? Co však nechybí při takovémto utkání je choreografie. Zapojuje se do ní jen 2.patro Curva Nord. Rozhodčí fouká do píšťalky a jde se na to.

Během zápasu je vidět i nějaká pyrotechnika, která ale nikomu nevadí. Pokud tedy nedopadne na hřiště, což se v posledních letech již neděje. Povoleny jsou samozřejmě vlajky a všelijaké transparenty s různými nápisy. Každý z nich je ale pečlivě pořadateli při vstupu zkoumán. Rozbalit jsme ho při vstupu museli i my. Rasistické nápisy a urážky soupeře povoleny nejsou. Zatímco toto se uhlídat dá, verbální rasistické projevy fanoušků nebo klasické bučení na hráče tmavé pleti už jsou vážným problémem. Přestože jsem tentokrát nic takového nezaznamenal, fotbalový svaz Inter přesto za rasismus potrestat pokutou 15 tisíc eur a dokonce bude mít v příštím zápase proti Fiorentině uzavřenou tribunu Curva Nord. Svaz se v tomto doslova vyžívá, bohužel ke zlepšení nedochází a tak fotbal jako takový trpí.

Když se vlečete téměř 1000 kilometrů autobusem, dvě noci se pořádně nevyspíte, tak tajně doufáte, že když už by se náhodou nevyhrálo, tak ať aspoň Inter vstřelí jeden gól. Není nic lepšího, než být u toho a spolu s dalšími za ohlušujícího řevu slavit branku do sítě nenáviděného soupeře. Povedlo se.

Krásný pocit, škoda, že radost z vedení trvala tak krátce. Juventus vyrovnal během 50 vteřin. V ten moment, ale nastalo pro mě jedno velké překvapení. Kromě zápasu s AC Milán, jsou fanoušci soupeře vždy umístěni do 3.patra za bránou na Curva Sud. Nejinak tomu bylo i tentokrát, zvláštní ale bylo to, že i na hlavní tribuně se mezi domácími fanoušky pohybovali individua v dresu Juventusu. Ne že by jim snad hrozilo nějaké nebezpečí, Milán je kulturně a společensky vyspělé město a oproti jihu Itálie, se zde fanoušci soupeře respektují a k žádným šarvátkám nedochází. Přesto to bylo dost provokativní. Když však zebry vyrovnaly, ukázalo se, že černobílých vězňů je kolem nás daleko víc, než jsme si vůbec mohli myslet, jen většina z nich byla oblečena neutrálně.

Jak je to možné? Problémem je vysoká kapacita stadionu. Interisté nedokázali včas vykoupit vstupenky a protože Turín zas tak daleko není a vstupenky se prodávají v předprodejní síti zřejmě po celé zemi, nebylo pro fanoušky Juventusu problémem si je zajistit.

Zápas skončil remízou 1-1. Vzhledem k počtu šancí na obou stranách jsme za ní byli rádi. Loni devátý tým remizoval s obhájcem titulu, slušný výsledek. Loni s ním doma prohrál, ale paradoxně venku ho porazil a přivodil mu jeho první porážku na novém stadionu.

Zatímco u zápasů hraných ve večerních hodinách v neděli následuje na parkovišti doslova bitva autobusů s cílem dostat se co nejdřív pryč, dnes je to jiné. Hloučky fanoušků postávají venku, nikdo se nikam netlačí, vládne pohoda. Zítra ráno do práce nikdo nejde. Do Milána se sjíždějí autobusy se členy fanklubů z celé Itálie a některých evropských států. Vedle nás stojí například Chorvati. Dřív jsme se tu setkali s Maďary či Poláky. Fankluby jsou i v Albánii, Belgii či Bulharsku. Každý má na čelním skle připevněný papír s názvem Inter Clubu. Platí to i u nás. Oproti předchozím výjezdům však s jednou změnou. Název a státní vlajku, vystřídalo naše nové logo. Pivo na pěkný zážitek a jedeme domu.

Už v prosinci se ale chystáme znovu. Nedokážu si představit, že bych s tím měl někdy přestat. Na Inter budu jezdit asi pořád. Dalším výjezdem bude milánské derby. Na tomto zápase nesmíme chybět a tak těsně před Vánoci uvidíme bitvu o Milán po šesté v řadě. Co se týká atmosféry na stadionu, tak toto derby je ještě o stupínek lepší, protože skalní fanoušky má na stadionu nejenom Inter, ale i AC, kterému je dovoleno použít "své" sektory. Slyšet tak jsou chorály obou týmů a dá se tak říct, že zažíváte atmosféru dvou zápasů naráz. Tohle se může stát jen v Itálii. Když má skákat každý, kdo není červenočerný, tak skáče úplně celý stadion. Téměř všech 80 tisíc lidí. Ta menší část, co fandí AC, pak totiž skáče kvůli tomu, že jejich popěvek je opačný - skákat má ten, kdo je červenočerný.

Společné používání stadionu má sice své nevýhody, ale právě díky tomuto i jedno velké plus. Domácí tým má vždy na tribunách fanoušků víc a tak o výhodu domácího prostředí nepřichází. Naopak aktivita hostujících fanoušků motivuje i ty domácí. Oba tábory se tak neustále předhánějí v tom, kdo bude víc slyšet. Stejně to funguje například i v Římě mezi AS a Laziem. Nebo snad víte o nějakém stadionu v Anglii či Španělsku, kam by pustili takové velké množství fanoušků soupeře? Milánské derby je top zápasem v Evropě. Žádný zápas v Anglii se mu nemůže ani přiblížit, už jen kvůli tomu, že tam chodí hlavně otcové od rodin, kteří si při fandění nemůžou ani stoupnout. Nějaká vlajka nebo transparent je utopií. Organizované choreografie také, stejně tak vymýšlení nových chorálů. Zatímco tifosi mají obrovský repertoár, Angličané si zpívají pořád ty samé písně dokola. Ne že by to tam bylo špatné, ale jinde je to lepší. Španělsko je na tom o něco lépe, ale na Itálii to nemá.

Na milánské derby, které se hraje v neděli 22.prosince ve 20:45, mohou po dvou letech jet i nečlenové fanklubu. Taková možnost tu pár let zase nemusí být a tak, pokud jste o tom někdy uvažovali, můžu jenom doporučit jet právě letos. Pokud máte za sebou návštěvu zápasu Premier League, doporučuji dvakrát. Do Anglie pak už nikdy nepojedete. To aspoň říkají ti, kteří zažili oboje.

Více o výjezdech najdete na stránkách fanklubu www.cechianerazzurra.com. Nečlenové se mohou na výjezd přihlásit do 20.října. Do stejného data přijímá fanklub i nové členy.

Fotogalerie z výjezdu.

Videa z ostatních výjezdů fanklubu.

Autor: Lukáš Pekárek

Zdroj: FCInterMilano.com