První scudetto
V sezoně 1909/10 nesla italská nejvyšší soutěž název Prima Categoria a hrálo v ní devět celků. Po 16 kolech byla na čele se shodným počtem 25 bodů dvojice Inter Milán a Pro Vercelli. Italská fotbalová federace naplánovala rozhodující utkání o titul na 24. dubna 1910. Klub Pro Vercelli však požádal o změnu termínu zápasu kvůli tomu, že čtyři hráči týmu byli odvedeni do italské armády. Nerazzurri odmítli a soupeř proti nim poslal na protest na hřiště mužstvo složené z mladých a nezkušených fotbalistů, kteří podlehli milánskému celku 3:10. Inter tak mohl slavit premiérové vítězství, byť ne zcela férové, v domácí lize.
1915: Inter rozdrtil rivala o titul Vicenzu 16-0
V lednu roku 1915 se sice bojovalo na frontách první světové války, ale italská nejvyšší fotbalová soutěž se nezastavila. Nerazzuri mezi dřevěnými tribunami rozdrtili Vicenzu nejvyšší výhrou v dějinách klubu. Inter vyhrál nad soupeřem, který byl jedním z aspirantů na mistrovský titul, 16:0. Přestože Milánští postoupili do finálové skupiny, nakonec skončili až na třetím místě. Z prvenství se radovali fotbalisté Janova.
1922: Inter poslední, ale nesestoupil
Inter, známý jako Nerazzurri pro svá domácí trika s černými a modrými pruhy, vyhrál své první Scudetto v roce 1910, druhé přidal v roce 1920. V roce 1922 se štěstí k Interu obrátilo téměř zády. V Itálli vznikalo spousty nových klubů. Po nátlaku těch větších, kteří chtěli snížit počet týmů v nejvyšší soutěži, vznikla Italská fotbalová konfederace (CCI). Ta uspořádala vlastní ligu se dvěmi skupinami po 12 týmech. Inter skonči poslední ve skupině B se skromnými 11 body. Vyhnul se však sestupu tím, že vyhrál dva zápasy play-off proti dvěma posledním týmům ze skupiny A, čímž si zachoval současný status jediného týmu v Itálii, který zůstal v Serii A po celou dobu její existence.
Přestože Inter skončil ve své skupině roce 1922 poslední (12.), nebylo to jeho nejhorší umístění v italské lize. Liga se postupně rozšiřovala a tak bylo možné se dostat i nažší příčky. To se bohužel povedlo v sezoně 1993/94 (13. místo).
Fašisté donutili Inter se přejmenovat
Mussoliniho fašistická vláda nesouhlasila s politikou Interu nabírat zahraniční hráče a v roce 1928 přinutila klub hrát pod názvem Ambrosiana. Z politických důvodů se musel sloučit s jiným klubem US Milanese. Oficiálně se jmenoval Societ? Sportiva Ambrosiana. Dokonce si musel změnit barvy na červenou a bílou. Před sezonou 1931/32 z podnětu prezidenta Pozzaniho znovu změnil název a stal se známým jako Ambrosiana-Inter.
Přesto se Interu během fašistických let dařilo, vyhrál svůj první italský pohár Coppa Italia (1939) a pátý ligový titul (1940).
1930: Tribuna se zhroutila, Meazza hattrickem zařídil bod proti Janovu a třetí scudetto
Do konce sezony 1929/30 chyběly odehrát tři zápasy a o mistrovský titul bojovaly celky Interu (který tehdy nesl název Ambrosiana) a Janova, jimž sekundoval Juventus. Ve vzájemném souboji 15. června 1930 se tak mohlo rozhodnout o vítězi nejvyšší soutěže. Hosté vedli v Miláně ve 14. minutě už 2:0 a v 28. minutě 3:1. Domácí borci byli v šoku a působili demoralizovaně, a aby toho nebylo málo, jedna z dřevěných tribun se zhroutila pod tíhou davu.
V utkání se však našel hrdina, který, jak se později ukázalo, vystřílel pro mužstvo titul. Byl jím Giuseppe Meazza, jenž nasázel soupeři hattrick a zachránil bod za remízu. Na konci soutěže pak měli Milánští před Janovem náskok dvou bodů a slavili třetí prvenství v ligové soutěži.
Největší úspěch v Evropě před 2.světovou válkou
Na evropské scéně nejdál došel Inter v ročníku 1936 do semifinále Středoevropského poháru, když prohrál oba své zápasy s československým klubem Sparta Praha. Nejprve 19.července podlehl doma Spartě 3:5. Ani o týden později v Praze si nespravil chuť a prohrál 2-3. V obou zápasech se jednou trefil Meazza, podle kterého je pojmenován stadion na San Siru. Sparta nakonec pohár nevyhrála, když ve finále podlehla Austrii Vídeň 0:1 a 0:0.
1954: Inter Milán – Juventus Turín 6:0, Skoglund řádil za dvě flašky whisky a Inter nakonec měl sedmé scudetto
Sezoně 1953/54 vládly v italské Serii A dva týmy – Inter Milán a Juventus. První zápas hraný v Turíně neměl vítěze a skončil remízou 2:2, ve druhém střetnutí, které bylo na programu sedm kol před koncem soutěže, se mohlo rozhodnout o novém šampionovi.
Stará dáma šla do souboje se šňůrou třinácti utkání bez porážky. K udržení prvního místa v tabulce stačila týmu v černobílých dresech remíza. Inter potřeboval vyhrát, pokud se chtěl dostat do čela. Navíc to byl prestižní zápas pro trenéra Nerazzurri Alfreda Foniho, který 13 let hájil barvy Juventusu.
Byla to sezona, v níž v dresu Interu zářil jeden z nejlepších švédských fotbalistů všech dob Lennart Skoglund. Hráč, který byl známý svými problémy se životosprávou, slíbil v předvečer utkání vedení klubu, že se zdrží návštěvy barů a hospod, ale pokud mužstvo vyhraje rozdílem tří či více branek, že dostane dvě láhve nejlepší whisky. Inter zvítězil 6:0 a švédský forvard vstřelil dvě branky a přidal tři asistence. Šlo o nejvyšší porážku Juventusu v Italském derby. Skoglund po utkání s úsměvem litoval, že za takový výsledek nepožadoval čtyři flašky whisky.
Porážka přišla Turínské draho. Na konci sezony měl Inter před Juventusem bodový náskok, získal druhý titul v řadě a stal se v tu chvíli sedminásobným italským šampionem.
1964: Inter Milán – Real Madrid 3:1, finále PMEZ
V první polovině 60. let minulého století se situace na evropské klubové scéně začínala měnit. Končila nadvláda Realu Madrid a o slovo se braly italské kluby. Po pěti vítězstvích v Poháru mistrů evropských zemí v řadě v letech 1956 až 1960 se na dva roky ujala vlády Benfica Lisabon a v roce 1963 poprvé triumfovali fotbalisté AC Milán. O rok později přišla velká chvíle jejich městského rivala – Interu.
Finále nejvýznamnější kontinentální klubové fotbalové soutěže se hrálo v roce 1964 ve Vídni a Inter pod vedením kouče Helenia Herrery porazil Bílý balet 3:1. Nerazzuri se mohli pochlubit brilantní sestavou – v řadách Nerazzurri byli například libero Armando Picchi, krajní obránce Giacinto Facchetti, Španěl Luis Suárez, Brazilec Jair či legendární italský záložník či útočník Sandro Mazzola.
Inter v předkole soutěže vyřadil Everton, pak přešel přes Monako a Partizan Bělehrad. V semifinále mužstvo „přejelo“ Borussii Dortmund, která ve čtvrtfinále eliminovala Duklu Praha, a ve finále na ně čekal pětinásobný vítěz Real Madrid, který v semifinále snadno vyřadil Curych. Vítězství nad švýcarským klubem však bylo pro Ference Puskáse a Alfreda Di Stefana poslední radostí sezony. Osmatřicetiletí veteráni nedokázali prolomit obranu milánského celku, naopak na druhé straně zazářil Mazzola, který dal dvě branky. Jeden gól přidal Aurelio Milani.
1989: Inter Milán – Neapol 2:1
Před 33 lety – 28. května 1989 – se Inter pod vedením kouče Giovanniho Trapattoniho utkal v rámci 30. kola Serie A s Neapolí, v jejímž dresu tehdy řádilo argentinsko-brazilské duo ofenzivních zabijáků Maradona - Careca. Před utkáním měl Inter na čele tabulky 50 bodů, Neapol byla o sedm bodů zpět. Případné vítězství mohlo Milánské výrazně přiblížit k zisku třináctého mistrovského titulu, zatímco v opačném případě by se do boje o trofej opět zapojila i Neapol.
Diváci na San Siru viděli nejprve gól Carecy ve 36. minutě utkání a do kabiny šli spokojenější hosté. Ve druhé půli se na hřišti objevil Giuseppe Baresi, jehož ránu z voleje srazil do vlastní branky hostující Fusi. Vrchol utkání však přišel v 83. minutě, kdy z přímého kopu nádhernou dělovkou skóroval Lothar Matthäus.
2005: Inter Milán – AC Milán 0:3
V sezoně 2004/05 svedl los milánské soky dohromady ve čtvrtfinále Ligy mistrů. První utkání, v němž byli jako domácí vedeni hráči AC, skončilo vítězstvím Rossoneri 2:0, když se o góly postarali Jaap Stam a Andrej Ševčenko. Odvetné střetnutí, které se odehrálo 12. dubna 2005, však vešlo do dějin.
První poločas skončil výhrou AC 1:0 díky brance Ševčenka. Ve druhém dějství však sudí Markus Merk neuznal Interu gól, který vstřelil Esteban Cambiasso a za hádku navíc argentinského záložníka vyloučil. Rozhořčení fanoušci Nerazzurri začali na hřiště házet petardy, láhve a další předměty. Odpalovali také světlice a jedna z nich zasáhla pravé rameno milánského brankáře Didy.
Rozhodčí Merk v 74. minutě přerušil zápas. Po půlhodinové přestávce, během níž hasiči odstranili z trávníku hořící petardy, bylo utkání znovu zahájeno. Gólman Dida, který utrpěl popáleninu prvního stupně, nemohl pokračovat ve hře a nahradil ho Christian Abbiati. O minutu později však na hrací plochu opět začaly létat petardy a flašky, takže hlavní arbitr střetnutí předčasně ukončil.
Zápas byl posléze kontumován ve prospěch AC Milán 3:0 a Inter dostal pokutu ve výši 200 tisíc eur, což je nejvyšší pokuta v historii UEFA. První domácí utkání v dalším ročníku Ligy mistrů musel tým odehrát před prázdnými tribunami. Didovo zranění však naštěstí nebylo vážné – rychle se vzpamatoval a v důsledku tohoto incidentu nevynechal jediný zápas.
2006: AC Milán – Inter Milán 3:4
První milánské derby v sezoně 2006/07, které se odehrálo 28. října 2006, označil tisk za jeden z nejpozoruhodnějších zápasů těchto městských soupeřů v historii. Ve vypjatém střetnutí padlo sedm branek. Inter vedl po prvním poločase díky brankám Crespa a Stankoviče 2:0, nakonec zvítězil 4:3.
Na začátku druhého dějství už byl stav 3:0 pro Nerazzurri, když se trefil Ibrahimovič. Soupeř snížil brankou Seedorfa, na kterou však v 68. minutě odpověděl Materazzi a bylo to 4:1 pro Inter. Vzápětí si však střelec čtvrtého gólu vysloužil druhou žlutou kartu, musel předčasně pod sprchu. AC vycítilo šanci, tým zatlačil svého rivala do defenzívy a šel tvrdě za ziskem bodů. V 76. minutě snížil na 2:3 Gilardino a v 90. minutě se prosadil Kaká. Kdyby se hrálo o pár minut déle, možná, že by nabuzení Rossoneri vyrovnali, ale Inter nakonec tři body uhájil.
I druhé ligové derby této sezony skončilo výhrou Interu (2:1). Rossoneri dokázali na góly Cruze a Ibrahimoviče odpovědět pouze jedinou brankou Brazilce Ronalda, který v minulosti dlouho hrával za Inter a do AC se posunul během zimního přestupového období z Realu Madrid.
2010: Inter Milán – Bayern Mnichov 2:0, třeti titul v Lize mistrů
Finále Ligy mistrů v roce 2010 hostil svatostánek Realu Madrid – Santiago Bernabeu. Odborníci i fanoušci očekávali, že souboj Interu s Bayernem bude zápasem rovnocenných soupeřů. Oba týmy měly v tu chvíli na kontě double, protože vyhrály národní ligové i pohárové soutěže. Bayern měl šanci poprvé od roku 1999 získat treble, o které jej v dramatickém finále Ligy mistrů tehdy připravil Manchester United.
První poločas přinesl vyrovnanou bitvu a poměrně ofenzivní podívanou. Inter udeřil poprvé v 35. minutě, kdy se trefil Diego Milito. Julio Cesar nakopl míč tvrdě na soupeřovu polovinu hřiště, Milito jej přihrál Wesleymu Sneijderovi a poté, co obdržel zpětnou přihrávku, vklouzl mezi dva obránce a poslal balon do branky kolem gólmana Butta.
Na konci prvního poločasu si Milito a Sneijderi vyměnili role - Argentinec dělal asistenta a Nizozemec měl skórovat, ale trefil se přímo do brankáře. Hned na začátku druhého poločasu se do super šance dostal Thomas Müller, ale jeho střelu zpoza pokutového území odrazil Julio Cesar a z protiútoku ze smrtící pozice mířil Goran Pandev nad branku.
Bayern začal tlačit, ubíhající čas a skóre nutilo německý tým, aby se hrnul dopředu. Kouč Louis van Gaal poslal do boje Miroslava Kloseho, šance měli Thomas Müller, Arjen Robben a Ivica Olič. Inter ale v 70. minutě vstřelil z protiútoku druhý gól, jehož autorem byl opět Diego Milito. Po něm už bylo jasné, že italský celek získá potřetí v historii titul v Lize mistrů.
Zdroj: FCInterMilano.com + Drahomír Kvasnička [SportRevue.cz]/medium.com]
