Meazza, ve fotbalových kruzích neřečený jinak než „Peppino“, zemřel 21. srpna roku 1979 v Rapallu v provincii Janova v Ligurii. Narozeniny, jež by oslavil o dva dny později, již zůstaly nenaplněny a Meazza tedy zemřel v nedožitých devětašedesáti letech. Za svou dlouhou přeslavnou kariéru se převratným způsobem zapsal do dějin světového fotbalu, jako jeden z nejlepších a nejdůležitějších hráčů vůbec. Národnímu týmu Squadry Azzurry zásadním způsobem pomohl ke dvěma po sobě jdoucím triumfům na mistrovství světa, na druhém z turnajů dokonce působil jako kapitán celého výběru svazového kouče Vittoria Pozza.
pokračování... |
Svou klubovou dráhu Meazza spojil s Interem Milán, do nějž nastoupil coby sedmnáctiletý chlapec a již tehdy se rozhodně neztratil. Ihned ve své úvodní sezoně zaznamenal na svůj věk úctyhodných 12 branek v ligové soutěži. V devatenácti už byl nejlepším střelcem celé Itálie, to se trefil 33krát a stanovil dodnes platný rekord italského fotbalu v počtu branek za sezonu. Trofej Capocannoniere navíc obhájil i o rok později, to byl úspěšný 31krát.
Meazza Interu dopomohl ke dvěma Scudettům a jednomu Italskému poháru. Více než samotné trofeje však byla klíčová sama podstata Meazzova sportovního působení. Jeho hra budila dojem zázraku. Tifosi na stadion chodili především kvůli němu, čehož si Meazza sám byl dobře vědom. Jeho nechvalně proslulý „vztah“ k tréninkům a jakékoli disciplíně jsou dnes již mýtem, tolikrát omílaným, že bychom se opakovali. Meazza byl prvním hráčem, jenž měl oficiálně povoleny cigarety, na alkohol se nikoho ptát nemusel. K mistrovským zápasům chodíval na poslední chvíli, většinou po předtím prohýřené noci v jednom z milánských nevěstinců. Nikdy se neoženil, podle svých slov proto, že „na to neměl čas“. Jeho bohémský způsob života se stal symbolem a odznakem Interu. Obránce Luigi Allemandi měl být na hřišti ochráncem Meazzy, kdyby jej náhodou někdo chtěl faulovat. Svým věhlasem Peppino překonával další ikony své doby, jakými byli ve Vídni Matthias Sindelar, nebo v Brazíii Leonidas.
Tradičním znakem Meazzova fotbalu byla ojedinělá kreativita a nekonečná záplava originálních nápadů, chytrých přihrávek i branek. Pro soupeře byla jeho hra takřka nečitelná. Již legendární je sázka s gólmanem Combim o tom, že Meazza projde s míčem celé hřiště a zakončí do prázdné brány. Samozřejmě sázku vyhrál…
Než Nerazzurri na San Siro přešli, hrávali svá domácí utkání na stadionu se jménem Arena Napoleonica. Zajímavostí přitom je, že vůbec první zápas v historii San Sira bylo samotné Derby della Madonnina, tedy derby mezi Interem a AC a Interisti vyhráli 6-3. Na reprezentační úrovni byl prvním zápasem souboj mezi Italy a Československem, skončivší remízou 2-2 (únor 1927).
Samotná podoba San Sira je sama o sobě unikátní a jedinečná. Ze dvou důvodů – díky své střeše a 11 nosným pilířům, které po celém obvodu podpírají nejvyšší galerii. Masivní do červena zbarvená střecha zakrývá všechny tribuny, není však cele uzavřena. Po zmíněných pilířích diváci vycházejí do horních pater stadionu. Za dobu své existence Sna Siro prošlo několika úpravami a rekonstrukcemi, ta zatím poslední se váže k roku 1990 a tehdy v Itálii konanému světovému šampionátu, jehož několik utkání se odehrálo i v Miláně.
Když roku 1979 zemřel Giuseppe Meazza, byla milánskou radnicí, Interem i Milánem schválena změna názvu stadionu na Stadio Giuseppe Meazza. Velká odměna za celoživotní práci pro Inter a především velká hrdost bezpochyby oslovila všechny Meazzovy pozůstalé, ale také všechny Interisty po celém světě. Skutečnost, že i AC Milán souhlasil s názvem po legendě úhlavního rivala, svědčí o tom, jak velké úctě se Meazza v Itálii těšil a stále těší.
K letošnímu roku již bájný stadion na svém místě stojí neskutečných 85 let. Mimořádnost celého kolosu je nezpochybnitelná. Snem každého malého italského chlapce je zahrát si na San Siru. Na celém světě bychom stěží nalezli velkolepější stadion s takovou historií a aurou výjimečnosti. Když stadion zachvátí noční tma a na večerní utkání začínají proudit čím dál větší davy lidí, obrysy stadionu nabývají na intenzitě a mocně září do okolí svou časovou nezměrností. Až ve chvíli, kdy sedíte přímo na stadionu, každému dojde, co všechno San Siro pro světový fotbal znamená. Divákům po jediném pohledu dojde, že tady zdaleka nejde o jediný konkrétní zápas, na němž právě sedí a jenž právě sledují. Co je onen jediný zápas vůči celé té historii? Vždyť na onom věčně špatně upraveném pažitu kdysi běhal Meazza a Frossi, je potom nahradili Lorenzi a Nyers, je zase Mazzola a Picchi, Facchetti a Corso, Boninsegna, Bini, Oriali, Baresi, Altobelli, Beccalossi, Rummenigge, Brady, Matthäus, Ferri, Bergomi, Berti, Zenga, Serena či Bergkamp. V nám již bližší době zase další legendy světového fotbalu jako Ronaldo, Figo, Zanetti, Cordoba nebo Cambiasso. A takto bychom mohli pokračovat do nekonečna…
Jedinečný chrám s vlastní „metafyzikou“ a jakousi neuchopitelnou grandiózností patří k posledním mohykánům skutečných fotbalových kolosů, kterých již tak ubývá. Který stadion o sobě může říci tolik jako Stadio Giuseppe Meazza? Možná Maracaná, ačkoli je o více než 20 let mladší, možná Nou Camp, možná Santiago Bernabéu. San Siro je ovšem jenom jedno, a kdo jej spatřil na vlastní oči, ví, o čem autor hovoří. Hrát dokud nespadne, nikam se nestěhovat!!!