27/05/10 -
27/05/10 - Jak známo, takřka půl století trvalo, než se černomodrá rodina Interistů mohla radovat z dalšího Ušatého poháru. Při hlubším zkoumání navíc přijdeme na podivuhodný fakt - zdá se to neuvěřitelné, ale oba předešlé triumfy v nejprestižnější klubové soutěži starého kontinentu Nerazzurri získali v totožný den, jen s rozdílem roku, který se pochopitelně od prvého úspěchu přičetl.
Triumf v Poháru mistrů za rok ´64 i ´65 Beneamata vskutku získala shodně 27. května, tedy dni, jenž se nám rozbřesknul také nyní, dnes! Bezpochyby je tedy na místě si tento přeslavný den plný opojných vzpomínek užít a vychutnat. Připomeňme si alespoň v krátkosti, kteří že to byli borci, co zajistili tisíce bezesných nocí milionům tifosi nejen v Itálii.
26/05/10 -
26/05/10 - Psal se 27. květen 1971, když Armando Picchi vydechl naposledy. V nedožitých šestatřiceti letech jej přemohla rakovina. Ta zpráva zapůsobila jako šok. Ačkoli se informace o tragickém zdravotním stavu věhlasného obránce roznesla již dávno předtím, sama smrt na všechny jako obvykle zapůsobila jako rána z čistého nebe. U velkých osobností to tak už bývá. I když se jejich odchod může očekávat každým dnem, i přesto až ve chvíli opravdového konce, jakoby všichni pochopili, oč svět přichází. Plakalo celé Livorno, celý Milán a celá Itálie. Jeden z nejlepších obránců v dějinách Calcia navždy odešel.
Jeho rodina si usilovně přála tichý a soukromý pohřeb, neboť již tak byla psychicky na dně a přítomnost tisíců soucítících by ještě umocňovala jejich bolest, přesto se na hřbitově v Livornu sešlo snad celé město. Itálie se semkla jako málokdy. Všichni truchlili za zemřelého. K uctění jeho památky byly v den pohřbu veškeré obchody v celém Livornu od 17.30 do 19.00 zavřeny, kluby Serie A na konci sezóny uspořádaly slavnostní turnaj o trofej Armanda Picchiho. Vrcholem vzdání úcty pak bylo přejmenování livornského stadionu po svém slavném bývalém hráči a městském rodákovi.
11/04/10 -
11/04/10 - Včera tomu bylo právě rovných 100 let, co světlo světa spatřila jedna z největších hvězd v dějinách kulatého nesmyslu, legendární osobnost argentinského původu, Helenio Herrera. Proslulý "Diktátor" byl jednou z prvních trenérských veličin, jíž se dostávalo takové pozornosti jako hráčům samotným, svou mimořádností se lišil od všech ostatních.
Jeho veliká kariéra začínala ve Francii, později přesídlil Španělska, kde se stal ikonou a Atlétiko Madrid dotáhnul ke dvěma titulům v řadě (1950, 51). Roku 1958 se ujal kormidla věhlasné Barcelony, jejíž kádr s Kubalou, Kocsisem, Suárezem, Cziborem, Ramalletsem nebo Evaristem skýtal široké možnosti úspěchu. A Herrera skutečně uspěl také v Katalánsku, v konkurenci Di Stéfanova Realu blaugranas docílili dvou titulů v La Lize, kromě toho získali také Španělský pohár a Veletržní pohár. Náročný a přísný "Otrokář" sklízel ovace, jeho koučování bylo bráno jako vzor celé Evropy. Po porážce v Poháru mistrů ze strany odvěkého rivala z Realu ovšem Herrera Barcelonu musel opustit, jeho dalším zaměstnavatelem se stal milánský Inter, jenž toužil plně zaujmout pozici krále italského fotbalu.