Tohle bude trochu osobní. Už je to skoro rok. Rok, co jsme stáli s klukama na tribuně Atatürk Olympic Stadium v Istanbulu … a brečeli jsme. Dostali jsme se na největší zápas našich životů. Osobně. Na zápas, který jsme měli jasně prohrát. Na zápas, ve kterém nás City chtělo zadupat do země. Ale nějak se to nedělo. Minuty ubíhaly … a my byli lepší. Měli jsme více šancí. Větší číslo v kolonce expected goals. Proti Citizens! Jenže pak to Rodri trefil. A Lukaku zazdil. Dvakrát. Neskutečný smutek. Nejen náš. Ale těch desítek tisíců Tifosi kolem. Nikdy jsem nezažil takovou sounáležitost a takovou skupinovou emoci. To finále Ligy mistrů svým průběhem a rozuzlením prostě řezalo. A člověk by tak očekával, že ta bolest bude znamenat nějakou krizi identity. No … tak ne. Inter je zkrátka životní styl. No a o to sladší je to teď. A nejde jen o ten titul. Těch už jsem pár zažil, bo nejsem tak úplně nejmladší. Jde spíš o to, co symbolizuje a jakým způsobem ho kluci vyhráli. Ta druhá hvězdička znamená pro Inter hodně. Zaokrouhlení na 20 je krásná matematická věc, ale hlavně je to osamostatnění se na druhé příčce této pomyslné italské tabulky. Odskočení od AC Milán. Od rivala. Od týmu, s kterým svádíme každý rok nesmlouvavé Derby della Madonnina. A stalo se poprvé v dějinách Nerazzurri, že by o titulu definitivně rozhodl právě tento zápas. Mazec! Navíc Inter porazil AC pošesté v řadě, což jasně dokazuje, kdo je poslední roky králem Milána. A teď k té dominanci. Beppe Marotta … dost nenápadně … složil neskutečně silný tým. Tým, který má duši, kvalitu i odhodlání pořád vyhrávat. A tak to letos dělal. Pořád. A za 33 kol nashromáždil neuvěřitelných 86 bodů. Nikdo v Evropě nemá aktuálně víc. Ani neporazitelný Leverkusen (ano, je to i počtem zápasů). A slavit titul takhle brzo? Dřív se to ještě nikdy v historii Calcia nikomu nepovedlo. 17 bodů náskok. Skóre 79:18. Čirá dominance. A lví podíl na tom má samozřejmě Simone Inzaghi. Jeho Inter je už nyní třetí nejúspěšnější v dějinách. A chybí už jen 11 bodů na vyrovnání klubového maxima Manciniho černomodrých z roku 2007. To se za 5 zápasů dá klidně zvládnout. Kdo by to byl před sezónou řekl? Ale Inzaghi je zkrátka čaroděj. Hráči za ním jdou a věří mu. Má propracovanou taktiku a styl, kde od rozehrávky až po náběhy nebo zakončení … ví každý hráč naprosto přesně, co má dělat. Fungují automatismy, sestava je konsolidovaná a vždycky se jí povede nějak rozumně okysličit. A to, že je už teď Simone třetím nejúspěšnějším koučem v dějinách organizace s šestou vyhranou trofejí … prostě není náhoda. Lepší byl jen právě Mancini a legendární Helenio Herrera. Více asi netřeba dodávat. Nedělám si iluze o vysoké konkurenci mezi ostatními ligovými mančafty. Je tristní. Všichni ostatní se v podstatě trápí a mají své problémy. To ale rozhodně nesnižuje ty výše zmíněná numera. A rozhodně to nesnižuje požitek, který my fanoušci z titulu máme. Mezi hráči bychom těch strůjců našli spoustu. Začnu asi u gólmana. Narovinu řeknu, že jsem Yannu Sommerovi před sezónou nevěřil. Přišel nahradit Onanu a světe div se, Kamerunec i přes to, jaký je letos sněhulák, byl mega oporou. No a Švýcar už má svůj věk a jeho styl mi přišel takový … nejistě rozevlátý. A boom. 18 nul v 31 ligových zápasech. Jeho komunikace s obranou je vesmírná a někdy mám pocit, že je s obránci svázaný takovou tou šňůrkou, se kterou chodí děcka ve školce na procházku. To, že defensivu letos dirigoval Francesco Acerbi, je asi taky bez debat. Když dva roky zpátky přicházel z Lazia, myslel jsem, že jde jen dohrát kariéru. Bylo mu 34 let. Jenže ten frajer si vybojoval základ. Mezi ním a Inzaghim je nějaká záhadná chemie. A Ital „na stará kolena“ prožívá nejlepší období svého sportovního života. A tuhle jízdu nezastavilo ani falešné obvinění z rasismu. Záloha je klíčem k úspěchu. A nejen díky těm Hakanovým devíti chirurgicky přesným penaltám (je vážně v této činnosti až abnormálně neomylný). Ale zejména díky spalovacímu motoru jménem Nico Barella. Snad ten kluk zůstane. Může být klidně Capitano Futuro. A třeba ještě několik let. No a útok? Lautaro je zabiják. Jasně nejlepší střelec ligy, a to i přes to, že se mu ta poslední část sezóny teda hrubě nepovedla a už 6 zápasů nezasunul. Já bych chtěl ale vypíchnout Marcuse Thurama. Přišel zadarmo z Německa, ale i tak do něj byla vkládána vysoká očekávání. Měl hrát jasný základ a nahradit Lukakua. No … tak ho nenahradil. Naprosto ho zastínil. Bilance 14+7 je určitě nad plán. A góly dával buď důležité, nebo v pravdě krásné. Takového útočníka prostě chceš. No a na závěr ještě jedno jméno. Fede Dimarco. Jako když jsi Ital z akademie Interu, jistě sníš, že se jednou prosadíš do áčka a Curva Nord bude skandovat tvoje jméno. Ale narovinu. Musíš počítat, že se ti to asi nepovede. Jenže Federico je tělem i duší Nerazzurro. A nikdy to nevzdal. Přes Ascoli, Empoli, Sion, Parmu a Veronu … se nakonec vrátil ke své Alma mater. Postupem času si vybojoval základ. A stal si i oporou. Následně nejlepším levým wingbackem ligy. A nyní klidně řeknu, že jedním z nejlepších na světě. A pokud ti odchovanec z této pozice mrskne 6+8, můžeš si jen a jen mnout ruce. Naprostá petarda a důkaz, že pohádky existují i v běžném životě. Pohádkou je celá tato sezóna. Jen ta zpropadená Liga mistrů. Už jsme se s klukama chystali do Wembley. Jen to letos nevyšlo … nějak dost nevyšlo. A naděje zhasly příliš brzo. Vloni měl Inter totální štěstí na los. Letos si pak tu přízeň fortuny tak nějak zapomněl zařídit. Ne, že by pruhovaný Madrid byl neřešitelnou písemnou prací. Dalo se postoupit. Ale to by se musel domácí zápas vyhrát třeba 3:0. A že se to klidně mohlo stát. Co mohlo? Mělo. Ale nakonec to celé skončilo Lautarovou penaltou, kdy míč ještě nyní krouží na oběžné dráze. Ale tak nemůžeme chtít všechno. A my jsme rádi za titul. Krásný titul. A pojďme si ho užít. Příležitostí na oslavy bude opravdu hodně. V Miláně. Anebo v domácnostech každého správného Interisty. Z černomodrých by měla radost jistě i Lady Gaga. Protože i v Miláně se Zrodila hvězda. Druhá. A já se těším, jak hrdě ji budeme všichni nosit. GRAZIE RAGAZZI!